Mýlila jsem se, když jsem zavrhla svou tchyni poté, co odmítla pomáhat s dětmi

Dlouho jsem si myslela, že rodina znamená, že si všichni navzájem pomáhají. Především ženy. A především babičky. Když se mi narodily děti, automaticky jsem předpokládala, že jeho máma, moje tchyně, bude mým spojencem. Tím člověkem, který bude hlídat děti, připravovat vývary a přispěchá na pomoc, když se všechno začne hroutit. Však takhle to přeci má být, ne?

Jenže Marta, moje tchyně, se od začátku chovala jinak. Poblahopřála nám k narození prvního dítěte, přišla do porodnice, darovala ručně pletenou deku — a zmizela. Ukázala se jen občas, na pár hodin, s dárkem a úsměvem. A pak zase odešla. Otevřeně jsem o nic nežádala, ale náznaků bylo dost. Stěžovala jsem si na únavu, na probdělé noci, na každodenní rutinu, která se na mě hrnula jako lavina. Poslouchala, přikyvovala, ale pomoc nenabízela.

Jednou jsem to už nevydržela a zeptala se přímo:

— Proč nechcete pomáhat s dětmi?

Koukla se na mě klidně, bez urážky:

— Protože už jsem si tím prošla. Vychovala jsem dvě děti bez babiček, bez podpory. Přežila jsem. A teď chci žít. Ne z ega. Ale z lásky k sobě.

Bylo mi to líto. Připadala jsem si opuštěná. A odsuzovala jsem ji. V hovorech s kamarádkami jsem říkala, že mám „chladnou tchyni“, že „je jí všechno jedno“. Odcizily jsme se. Přestala jsem ji zvát. Můj muž stál mezi dvěma ohni. Respektoval volbu své matky, ale chápal, jak těžké to pro mě bylo.

Ubíhal čas. Dětí přibylo, bylo jich najednou dvě. Únava — ještě silnější. A pak, jednoho dne, jsme se náhodou potkaly v obchodě. Marta měla pod ramenem knížku a v ruce kávu s sebou. Já — kočárek, mladšího na ruce a staršího visícího na bundě.

Zastavila se.

— Jak se máš?

— Jsem unavená.

A už jsem to nevydržela. Slzy, podráždění, výčitky. Všechno, co jsem v sobě držela. A ona poslouchala. Potom tiše řekla:

— Nemůžu ti být chůvou. Ale můžu být nablízku. Pokud mi to dovolíš.

Mluvily jsme dlouho. Bez výčitek. Dozvěděla jsem se, jak těžké to měla v mládí. Jak se bála, že ztratí sama sebe. A jak teď těžce hledá odvahu být sama sebou — bez pocitu viny.

Od té doby se všechno změnilo. Chodí k nám ne jako pomocnice. Ale jako host, jako kamarádka, jako žena, se kterou si můžu jen tak dát čaj a popovídat si. Někdy si vezme děti, když ji požádáme. Ale hlavně — už nečekám. Nepožaduji. Ale přijímám.

Mýlila jsem se. Protože jsem soudila skrz svou vlastní únavu. A teď — chápu: i ona je člověk. Se svým vlastním životem. Se svými právy. A s obrovským, i když tichým, srdcem.