My se sestrou jsme byly rozděleny v dětském domově — a po 22 letech jsem uviděla náramek, který jsem kdysi pro ni udělala, na ruce malé holčičky

My s mladší sestrou Viktorií jsme vyrůstaly v dětském domově. O našich biologických rodičích nic nevím. Dostaly jsme se tam velmi malé, takže si ani nepamatuju jejich tváře. Měly jsme jen jedna druhou. A pak se jednoho dne všechno změnilo.

Když mi bylo osm, přišla rodina, aby si osvojila dítě. Nechtěli vzít rovnou dvě najednou. Roky nikdo nechtěl vzít dva sourozence dohromady. Nakonec mě ta rodina adoptovala. Stále si pamatuji, jak jsem Viktořií naposledy objímala. Plakala, držela se mě, prosila mě, abych neodcházela. Slíbila jsem jí, že ji jednou najdu. Nechtěla jsem odejít, ale systém rozhodl za nás.

Když jsem dospěla, snažila jsem se Viktorií najít. V dětském domově mi řekli, že ji také adoptovali a že jí změnili jméno. Nemohla jsem ji najít nikde. Každé hledání končilo holou ničím. Uplynulo dvacet dva let. Vybudovala jsem si život — rodinu, kariéru, — ale myšlenky na sestru mě nikdy neopustily.

Minulý týden jsem byla na služební cestě v jiném městě. Po dlouhém dni jsem zašla do obchodu s potravinami. Nedaleko ode mě stála holčička kolem devíti nebo deseti let a natahovala se pro balíček sušenek. A právě tehdy jsem si všimla náramku na jejím zápěstí.

Okamžitě jsem ho poznala. V dětském domově, těsně před tím, než jsme byly rozděleny, jsem upletla náramek z nití a dala ho Viktorii. Ty stejné barvy. Ten stejný křivý uzel.

Nemohla jsem se udržet. Naklonila jsem se blíže a tiše se zeptala: «Drahá, jaký máš krásný náramek. Udělala sis ho sama?» Usmála se a odpověděla: «Ne, dala mi ho maminka. Dřív byl její, a pak ho dala mně. Řekla, že je velmi zvláštní a že ho nesmím v žádném případě ztratit».

Můj hlas se chvěl. «Drahá, je maminka teď s tebou?» Přikývla a ukázala na sousední řadu: «Ano, tamhle je moje mamka».

Pomalu jsem otočila hlavu. Za regálem s těstovinami stála žena. Zády ke mně. Něco vybírala z police. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že se zdálo, že to slyší celý obchod.

Udělala jsem krok vpřed. Pak další. Žena se otočila. A svět se zastavil. Stejné oči. Stejný pohled. Trochu jiné rysy obličeje — dospělé, unavené, — ale poznala bych ji kdekoliv. Moje Viktoria.

Dívala se na mě. Neznala mě. Jen se dívala — cizinka v obchodě. Otevřela jsem ústa. Nic ze mě nevycházelo.

Holčička k ní přiběhla: «Mami, tahle teta se ptala na můj náramek!» Viktoria se na mě začala dívat pozorněji. Zamračila se. Potom její pohled spadl na dceřin náramek. A něco se v její tváři změnilo.

Pomalu zvedla oči. Podívala se na mě. Dlouho. Potom zašeptala jedno slovo. Moje jméno. To, které jsem nosila v dětském domově. Marta.

Slzy se vyhrnuly okamžitě. U mě. U ní. Udělala krok vpřed. Já taky. Objaly jsme se uprostřed obchodu. Pevně. Zoufale. Jak jsme se objímali naposledy před dvaadvaceti lety. Plakala mi na rameni. Já na jejím.

Holčička stála vedle, zmatená: «Mami, kdo to je?» Viktoria se odtáhla. Setřela si slzy. Podívala se na dceru. «To je tvoje teta. Moje starší sestra. Ta, o které jsem ti vyprávěla». Holčička vydechla: «Ta, která udělala náramek?»

Viktoria přikývla. Podívala se na mě: «Nosila jsem ho dvacet dva let. Každý den. Až se začal trhat. Pak jsem ho dala Anně. Řekla jsem — chraň si ho. To je všechno, co mi zbylo od té, kterou mám na světě nejradši».

Hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem nemohla mluvit. Vzala mě za ruku: «Hledala jsem tě. Roky. Ale změnili mi příjmení, jméno, doklady. Nevím jak tě najít. Ani jsem neznala tvoje nové jméno».

«Taky jsem hledala, — procedila jsem. — Všude. Najala jsem detektivy. Nic». Stiskla mou ruku silněji: «Ale našla jsi. Slibovala jsi tehdy. A našla jsi».

Stály jsme uprostřed obchodu. Plakaly. Smály se. Držely se za ruce. Anna nás obě objala. A na jejím zápěstí stále visel ten samý náramek. Odřený. Vybledlý. Ale celý. Jako slib, který jsem dala před dvaadvaceti lety. Najít ji. A já našla.