Muži za volantem byli šokováni, když zjistili důvod, proč vyčerpaný pes dva týdny neopustil krajnici cesty
Šedá, rozbitá cesta se táhla mezi dvěma vesnicemi, kde auta projížděla jen zřídka. Nebyla to dálnice ani rušná silnice, jen stará, téměř zapomenutá cesta s výmoly a prachem. A přesto, od poloviny března, řidiči, kteří tudy projížděli, začali pozorovat něco zvláštního.
Na krajnici seděl pes. Nekroužil, neštěkal, nehledal jídlo. Jen seděl. Den za dnem. Černohnědý, celý pokrytý bodláky, s prázdným pohledem a unaveně kývající hlavou. Vypadalo to, že na někoho nebo na něco čeká.
— Zase tam byla, přímo na stejném místě, — vyprávěl Luka, kamionista, který tudy jezdil každé tři dny. — Nejprve jsem si myslel, že možná někoho ztratila. Ale po týdnu jsem pochopil — je to něco jiného. Má takový nepsečí pohled. Jakoby věděla, že se nikdo nevrátí, ale přesto čeká.
Několik lidí se ji snažilo přiblížit, ale pes ustupoval, jako by bránil neviditelnou hranici. Jeden jí nechal vodu, jiný — pár párků. Jedla zdráhavě, jako by jídlo nebylo tím, proč zde zůstala.
Uplynuly téměř dva týdny. A v jednu chvíli se jeden z řidičů, Martin, rozhodl zůstat. Zaparkoval nedaleko a jen sledoval ze svého auta. Nebyl dobrovolník ani ochránce zvířat. Prostě něco uvnitř mu nedovolilo kolem projít.
K večeru začalo pršet. Pes se schoulil u okraje cesty, ale nezůstala na místě. Martin vystoupil z auta, vzal deštník a pomalu se přiblížil. K překvapení, se nevzdálila. Jen se podívala. V tom pohledu bylo vše: smutek, naděje, bolest a tichá otázka: «A ty nezklameš?»
Posadil se vedle ní. Déšť bubnoval na deštník. Uplynulo asi patnáct minut, než si lehla vedle něj, stále ostražitě, ale blíže než dříve. Martin se podíval na zem pod jejich nohama. Ležel tam, téměř zaprášený, malý dřevěný křížek. Ručně vyrobený, křivý, ale zářezy byly čerstvé. Na destičce bylo vyryto: Bello.
Martin vše pochopil. Někdo zde pohřbil jejího přítele. Možná druhého psa. Možná člověka. Možná štěně. Zůstala. Střežit. Být poblíž. Protože láska — to není jen radost. To je věrnost. I když už vše bylo ztraceno.
Následující ráno přijel Martin s jídlem a vodou. Pes se nebránil. Byla slabá, ale jako by mu dovolila převzít odpovědnost. O dva dny později již ležela na měkké podložce u něj doma, s čistou miskou a pohledem, ve kterém poprvé po dlouhé době nebyla bolest.
Teď se jmenuje Lola. Pomalu se zotavuje. Stále nemá ráda, když se zavírají dveře — snad se bojí, že ji znovu opustí. Ale každý večer si lehne u nohou Martina a on ví — rozhodla se zůstat.
Křížek si nechal v autě, jako upomínku na to, že věrnost nemá slova. Má jen oči, které stále čekají. I tehdy, když už se nikdo nevrací.
Někdy ti nejvěrnější hrdinové sedí na krajnici, tiše střeží to, co pro ně bylo celým světem.
