Muž si všiml, že jeho sousedka každý večer odchází do lesa s baterkou – pravda byla neuvěřitelná

Když se Petr přestěhoval do malého domku na okraji vesnice, snil o klidu, přírodě a samotě. Jeho práce mu umožňovala pracovat z domova a hustý les za pozemkem dával místu zvláštní pocit pokoje. Sousedé ho nerušili, ale jen jedna věc ho nechávala v rozpacích.

Každý večer, kolem deváté, viděl, jak jeho sousedka – žena kolem padesátky jménem Klára – vychází z domu s baterkou a míří směrem k lesu. Žádný pes, žádný košík – jen baterka a malý batoh na zádech. Vracívala se za hodinu či hodinu a půl, vždy sama. S nikým nemluvila a zdálo se, že si nevšímá žádných pohledů.

Zpočátku tomu Petr nepřikládal velkou váhu. Kdo ví, jaké má kdo zvyky. Ale den za dnem se to opakovalo. Jeho zvědavost rostla. Neměl odvahu se přímo zeptat, ale jednoho dne už to nevydržel a oslovil ji, když šla kolem.

– Promiňte, Kláro… chodíte každý večer do lesa. Všechno je v pořádku?

Žena se zastavila. Chvíli na něj hleděla, jako by zvažovala, zda má odpovědět. Pak tiše řekla:

– Ano. Chodím tam sbírat zvuky. Chcete – ukážu vám?

Petr byl překvapený. Ale souhlasil.

Následující večer ji trochu nervózní čekal u branky. Klára přišla, jako vždy s baterkou a batohem, a společně vyrazili po úzké pěšině klikatící se mezi stromy. Asi po patnácti minutách se dostali na malou mýtinu s vyčištěným místem a starou dřevěnou stoličkou. Vedle ní stál malý diktafon na stativu.

– Nahrávám zvuky lesa. Šustění listí, cvrkot hmyzu, šelest křídel sovy. Mám už celou sbírku. Některé zvuky dokonce prodávám – hudebníkům, designérům, zvukařům. Koníček se stal mou prací, – řekla.

Vytáhla z batohu sluchátka a podala je Petrovi. Nasadil si je a uslyšel: jemný vítr, praskání větviček, vzdálený hlas žáby, výkřik nočního ptáka… Byla to symfonie přírody, tichá, ale okouzlující. Stál se zavřenýma očima, bál se ztratit tento okamžik.

– Začala jsem to dělat, když jsem si uvědomila, kolik toho ztrácíme v hluku každodenního života. Tady ticho neděsí. Promlouvá. Jen se ho musíme naučit poslouchat, – řekla Klára.

Od té doby Petr začal vnímat večery jinak. Někdy se k ní přidal – jen naslouchat. Jindy zůstal doma, ale už se podivoval, když v lese zahlédl světlo baterky. Pochopil, že za každým zvláštním chováním se může skrývat něco krásného. A zvuky, které předtím nebral na vědomí, se staly součástí jeho života.

Od té doby každý večer přinášel něco nového. Ne odpovědi, ale pocity. A to se ukázalo jako důležitější.