Muž pomohl vlčeti a jeho zraněné matce, vychodil je, a oni brzy nato poděkovali mu…
Jednou uprostřed jara naplnil les znepokojivé hlasy ptáků. Nikolas, už ne mladý, ale dobrý a vnímavý k okolnímu světu, kráčel po kraji rodné vesnice — sem ho přivedly dlouhé večerní procházky. Najednou v tichu uslyšel potlačené pískání a nesrozumitelný šum mezi loňským listím.
Přiklekl, zadíval se — a uviděl, jak zpod větviček opatrně vykukuje malý vlček. Byl hubený, vyděšený a třásl se zimou. Vedle, s obtížemi zvedající hlavu, ležela jeho matka — dospělá vlčice s krvavou tlapou. Nikolas pochopil: zvířata se dostala do potíží a bez pomoci se nedostanou.
Neuvažoval. Přinesl z domu teplou deku, vodu a trochu masa, nalákal vlčka — a k jeho překvapení, mládě opatrně přistoupilo. Vlčice slabě vrčela, ale dovolila přikrýt se teplou dekou. Tak začaly jejich dlouhé dny vedle sebe. Nikolas každý den přinášel jim jídlo, opatrně omýval ránu vlčice, mluvil k ní laskavě a klidně, nedělal žádné prudké pohyby.
Vlček se zpočátku bál, ale postupně si zvykal na lidské ruce. Začal se sápat po jídle, později dovolil poškrábat za uchem. Dokonce i dospělá vlčice po několika dnech se dívala na Nikolase s menší úzkostí. Jednoho dne, když přišel s jídlem, vlčice ho uvítala pohledem — v jejích očích již nebyl strach, jen únava a vděčnost.
Uplynulo několik týdnů. Tlapka vlčice se zahojila, srst se opět leskla, vlček vyrostl a již nejen stydlivě, ale sebevědomě pobíhal kolem. Nikolas chápal: přišel čas loučení. Jednoho rána nenašel své lesní přátele na obvyklém místě. Dlouho stál na kraji lesa, cítě smutnou prázdnotu, jako by ztratil část sebe.
Ale po několika dnech, časně večer, když muž seděl u domu, k jeho brance tiše přišla vlčice. Za ní — již odrostlý vlček. Nepřiblížili se blíž, ale dlouho se mu dívali do očí. Vlčice tiše vyla, a vlček radostně poskakoval vedle ní, jako by říkal: “Děkujeme!”
Nikolas pochopil: je to jejich rozloučení a poděkování. Srdce se mu sevřelo smutkem, ale bylo mu tepleji u srdce — vždyť jim dal šanci žít dál.
A od té doby, když se v lese ozýval táhlý vlčí zpěv, Nikolas se usmíval skrze slzy. Věděl: je to znamení vděčnosti od těch, kterým jednou pomohl.
