Muž mých snů odešel od manželky ke mně, ale netušila jsem, co mě to bude stát

Vzdychala jsem po něm už od studentských let. Lze říci, že to byla bezpodmínečná láska — hloupá a slepá. Když si mě konečně všiml, úplně jsem ztratila hlavu. Stalo se to až několik let po ukončení školy, když jsme se ocitli ve stejné firmě. Stejná specializace, to se stává často. Ale myslela jsem si, že je to osud.

Zdálo se mi, že je tomuž mých snů. A v mládí mě vůbec netrápilo, že už má manželku. Sama jsem ještě nikdy nebyla vdaná a nevěděla jsem, jaké to je, když se manželství rozpadá. Proto jsem se vůbec nestyděla, když se David rozhodl odejít od manželky ke mně. Kdo by si pomyslel, že mi to přinese takovou trápení. Říkají správně: na cizím neštěstí si štěstí nepostavíš.

Když mě si vybral, byla jsem úspěchem bez sebe a mohla jsem mu odpustit cokoli. Upřímně řečeno, v běžném životě se vůbec nepodobal princi jako na veřejnosti. Jeho věci bylo třeba pořád sbírat po celém bytě, nádobí odmítal umývat. Veškerá práce v domácnosti zůstala na mně. Ale v té době mi to bylo všechno jedno.

Na svůj minulý sňatek zapomněl docela rychle. Neměli děti a na svatbě trvali její rodiče. Se mnou bylo vše jiné — to mi říkal on.

Mé štěstí netrvalo dlouho, stačilo jen otěhotnět. Zpočátku byl David velmi šťastný, že bude mít dítě. Dokonce jsme uspořádali velkourodinnou hostinu při této příležitosti. Přáli nám hodně lásky a zdraví pro miminko. Ten večer mi zůstává v paměti jako jeden z nejlepších. A nelituji ničeho, když na něj vzpomínám. Nicméně od té chvíle mábezpodmínečná láska začala blednout.

Čím více mi rostlo bříško, tím méně jsem viděla Davida. Odešla jsem na mateřskou, takže jsme se potkávali jen pozdě večer. Začal se častěji zdržovat, chodit na firemní akce. Zpočátku jsem nebyla proti, ale brzy mě to omrzelo. Veškerádomácí práce byla stále náročnější. Už jsem nemohla jen tak sehnout a posbírat poházené ponožky.

V té době mě často napadalo, zda jsme s dítětem neuspěchali?

Věděla jsem, že city časem ochladnou, ale nečekala jsem, že to přijde tak brzy. David stále nosil květiny a čokolády, ale v té době jsem chtěla, aby zůstal jen nablízku.

Brzy bylo zřejmé, že na firemní akce David nechodí jen tak. Moji kolegové u kávy řekli, že k nám do oddělení přišlamladá pracovnice. Už předtím nám chyběli zaměstnanci a když jsem odešla na mateřskou, situace byla kritická. Taková ironie.

Nebyla jistota, že to byla právě ona. Ale muž měl určitě někoho, protože mu úplně zmizel volný čas. Buď práce, nebo obchodní schůzka, nebo nějaká další akce, kterou nelze vynechat. Jednou jsem našla v jeho kapse lístek, podepsaný nejasnými iniciálami. Nevím, co mě v tu chvíli vedlo. Vložila jsem lístek zpět a rozhodla se dělat, že nic nevím..

Bylo velmi děsivé zůstat sama v sedmém měsíci těhotenství, a manžel už přesto začal naříkat, že jsem se stala úplně nervózní. Každý spor končil jeho zklamanými vzdechy. Nevím jak, ale věděla jsem, že pokud tuto diskusi otevřu, určitě zůstanu sama. Strach ztratit manžela byl tak silný, že jsem nemohla myslet na nic jiného. Existuje pověra, že když se něčeho velmi bojíš, určitě se to stane.

Ačkoliv bylo krásné, jak se David choval, gentlemanem určitě nebyl. Nejstrašnější slova, která jsem kdy slyšela — o tom, že nenípřipraven na děti. A že má vztahy jinde. Už si nepamatuji, jak mi to sděloval, ale v tu chvíli se zdálo, že se zblázním.

Sama jsem nečekala, že najdu sílu požádat o rozvod. Zdálo se, že nečekal, že nebudu snášet jeho eskapády. Jako nečekal, že jeho věci vynesu přes práh následujícího dne. V tu chvíli jsem byla ráda, že byt máme v nájmu a nemusíme ho dělit.

— A co dítě, mysli na dítě. Jak to zvládneš?

— Nic. Najdu si práci na dálku. Navíc mi rodiče už dlouho nabízeli pomoc. Máma vždycky říkala, že jsi sukničkář, měla jsem ji poslouchat.

Asi mi zodpovědnost za budoucího syna přidala odvahy. Sama bych nikdy neodešla.

Ale také jsem chápala, že s takovým otcem vychovávat dítě nechci.

A jeho zrada byla tak nízkým činem, že jsem nechtěla mít s tímto člověkem nic společného. Jako by mi spadla clona z očí.

Prvních několik měsíců po rozvodu, včetně porodu, bylo velmi těžkých. Přestěhovala jsem se zpět k rodičům, což je velmi potěšilo, zejména vnouče. Nemohu říci, že bych se mi po Davidovi, nestýskalo, ale snažila jsem se na něj příliš nemyslet. V hloubi duše jsem věřila, že jsem jednala správně a dokážu synovi poskytnout vše, co je nejlepší.

Když jsem nabrala síly, začala jsem hledat práci. Dříve jsem občas dělala právní překlady a nyní jsem to dělala z domova. Samozřejmě byly měsíce, kdy to nepřinášelo žádný příjem, ale v té době mě podporovali rodiče. A velmi brzy jsem získala stálou základnu klientů a jejich pomoc již nebyla třeba.

Syn rychle rostl a ani jsem si nevšimla, jak uběhly první roky. Všimla jsem si toho, když jsem si uvědomila, že potřebuje vlastní pokoj. Rodiče nás velmi nechtěli pouštět, ale chtěla jsem pro nás vytvořit prostor. Potřebovala jsem vlastní kancelář, a on zase
komfortní místo na učení. V tu chvíli jsem si již bez problémů mohla dovolit pronajmout byt.

Od té chvíle se všechno začalo zlepšovat. Mateřská školka se změnila na školu, první třída na pátou a poprvé po dlouhé době jsem znovu pocítila štěstí a svobodu. Jak se najednou na obzoru objevil on.

Máme středně velké město, ale v naší právnické sféře se všichni navzájem znají. Proto David nijak netěžké najít můj ofis. V tu chvíli jsem litovala, že jsme se se synem nepřestěhovali někam dál. Bývalý manžel se očividně dosyta nabažil a nyní hluboce litoval toho, co udělal. Říkal, že byl příliš mladý a hloupý. Velmi litoval, že nezná vlastního syna. Trval na setkání.

Situace je následující: zákonem není zakázáno, aby se otec stýkal se synem. Vím, že pokud David opravdu chce, najde způsoby, jak se dostat k synovi. Ale ani nechci na to pomyslet. Od rozhovoru uplynulo už několik týdnů. Řekla jsem, že přemýšlím, ale ve skutečnosti nemohu uvěřit tomu, co se děje. Hledám způsob, jak se vyhnout setkání syna s otcem.

Nyní dokonce uvažuji, že je to msta za to, že jsem odlehla Davida od jeho první manželky. Možná by bylo lepší přestěhovat se do jiného města?