Mému synovi Janovi se dostala velmi vtíravá učitelka, která má potřebu všechno řešit. Samozřejmě nejsem zastáncem naprosté benevolence a myslím, že ve škole musí být pořádek.
Ale naše paní učitelka Kateřina to jednoznačně přehání. Například když děti upustí tužku nebo propisku, dokáže je dlouze a nudně kárat. Pokud vidí, že si někdo omylem zašpinil oblečení, také se nevyhne jejímu moralizování.
Obecně se zaměřuje na drobnosti, na které by stačilo klidně upozornit stranou, nebo je vůbec neřešit. A dokonce i nám, rodičům, při schůzkách vyčítá tyto maličkosti.
Hádat se s ní nemá smysl. Paní Kateřina je zjevně mistryně v mentorování, takže je snazší přikývnout, než další hodinu poslouchat její „bla bla bla“.
Nemáme ale na výběr. Bydlíme v nové čtvrti, kde je zatím jen jedna škola – naše. Dojíždět do škol v sousedních čtvrtích nepřipadá v úvahu, takže se snažím konflikty s učitelkou zmírnit, i když bych ji někdy nejraději poslala k šípku.
Například nedávno. Minulý týden probírala Janova třída v hodině přírodovědy téma denního režimu. Paní učitelka požádala každé dítě, aby si připravilo svůj denní rozvrh na papír.
Měli napsat časy vstávání, mytí, snídaně, různých dalších aktivit, oběda, večeře a ulehnutí ke spánku. V podstatě šlo o úplně běžný úkol, sama jsem ho ve škole dělala. Neobvyklý byl však přístup učitelky k této záležitosti.
Jan upřímně napsal, že chodí spát v jedenáct hodin večer. A tento fakt paní Kateřinu velmi rozzlobil.
Když jsem po hodinách přišla pro syna, učitelka mě přivítala s tímto papírem. Máchala jím přímo před mým nosem a začala mě kárat za údajnou rodičovskou nezodpovědnost:
– Co to má být?! Děti by měly chodit spát v devět hodin večer, maximálně v deset. A váš Jan píše, že jde spát v jedenáct. Jak to můžete dopustit?!
Podruhé za poslední dva roky jsem se odvážila vstoupit do diskuse s touto pedantskou učitelkou. Pečlivě volenými slovy jsem se jí snažila vysvětlit, že denní režim mého dítěte není její záležitost.
Takové úkoly nejsou určeny k hádkám, ale k tomu, aby se děti naučily plánovat svůj čas. A navíc, Janův režim nijak neovlivňuje jeho schopnost
učitse.
Paní Kateřina mi odpověděla, že jako učitelka má povinnost starat se o pořádek ve všech jeho aspektech. A znovu se zeptala, proč můj syn chodí spát tak pozdě.
– Jan nikdy neusíná před jedenáctou, a to už od narození. Slyšela jste někdy o skřivanech a sovách? Můj syn patří mezi sovy a pokus narušit jeho přirozený režim nikam nevede, – odpověděla jsem jí s krátkým vysvětlením různých denních rytmů.
– Neskrývejte svoji pedagogickou nedbalost za nějaké „ptačí teorie“! – vyštěkla na mě učitelka.
Snažila jsem se zjistit, odkud se bere její negativní postoj. Pochopila bych to, kdyby můj syn během hodin spal. Ale on to přece nedělá!
Paní Kateřina začala mluvit o zastaralých normách, podle kterých se musí chodit spát v devět hodin večer a ne jinak. Rychle jsem si na internetu vyhledala modernější výzkumy na toto téma a ukázala jsem jí je.
– Nečtěte takové nesmysly! Říkám vám znovu: raději se věnujte výchově svého syna, – odpověděla kategoricky.
– Jaký má vztah čas, kdy Jan chodí spát, k jeho chování?! Vždyť na hodinách nedělá žádné problémy! – neudržela jsem se.
– Velmi přímý. Teď chodí spát pozdě, pak začne chodit pozdě na hodiny, a nakonec je přestane úplně navštěvovat, – dramatizovala dál.
Znovu jsem se jí snažila vysvětlit, že můj syn chodí spát v normální dobu. Není to přece ve tři ráno! Spojovat to s vynecháváním hodin a dalšími porušeními kázně je přinejmenším nelogické.
Ale opět jsem se přesvědčila, že hádat se s touto puntičkářskou ženou je zbytečné. Spustila další dlouhou tirádu o mé „nezodpovědnosti“ a nařídila mi co nejrychleji přepracovat Janův režim.
No jistě! Hned se rozběhnu a přinutím svého syna jít spát v devět, jen aby byla paní Kateřina spokojená. To určitě ne!
Ale neřekla jsem jí to do očí. Jaký by to mělo smysl? Prostě jsem si vzala syna a rychle odešla, aby mi tato nesnesitelná žena úplně nezničila nervy.
Doma jsem začala Jana učit lhát. Řekla jsem mu, že příště má říct učitelce, že chodí spát v devět a celkově jí říkat všechno, co by chtěla slyšet.
Plně si uvědomuji, že učit dítě lhát je špatné a neetické. Navíc se tato schopnost může jednoho dne obrátit proti mně.
Ale vysvětlila jsem Janovi, že ke mně musí být stále upřímný. Nejsem přece paní Kateřina se svými přehnaně přísnými a absurdními požadavky!
Nicméně výuka lhaní je nucené opatření. Paní Kateřina je jako buldozer. Bude tlačit, dokud nedosáhne, že jí protivník ustoupí.
A já prostě nevidím jiný způsob, jak si uchránit své zájmy a zároveň se vyhnout neustálému mentorování od Kateřiny, než jí vytvořit hezkou pohádku.
Leave a Reply