Můj syn vrátil do mého života minulost, kterou jsem se snažila zapomenout

Je mi šedesát a žiju v malém městečku u Českých Budějovic. Nikdy bych si nepomyslela, že po všem, co jsem prožila, po dvaceti letech ticha a klidu, se minulost vrátí do mého života tak drze a bezostyšně. A to nejbolestivější? Že tím, kdo ji přivedl zpět, je můj vlastní syn.

Když mi bylo pětadvacet, byla jsem šíleně zamilovaná. Petr – vysoký, okouzlující, vtipný – připadal mi jako muž mých snů. Rychle jsme se vzali a o rok později se nám narodil syn – Martin.

První roky byly jako pohádka. Bydleli jsme v malém bytě, snili jsme společně, plánovali budoucnost. Já učila na základní škole, Petr pracoval jako inženýr. Zdálo se, že nám nic nemůže zkazit štěstí.

Jenže časem se Petr změnil. Domů chodil pozdě, vymlouval se, byl čím dál víc odtažitý. Nechtěla jsem věřit drbům, zavírala jsem oči před pozdními návraty a cizí vůní parfému. Ale nakonec bylo vše nepopiratelné – podváděl mě. A ne jednou.

Přátelé, sousedi, dokonce i příbuzní to věděli. Jen já se snažila rodinu udržet pohromadě. Kvůli Martinovi. Příliš dlouho jsem doufala a odpouštěla.

Až jedné noci, kdy znovu nepřišel domů, jsem vstala, sbalila věci, vzala pětiletého syna za ruku a odešla k mamince.

Petr nás ani nezastavil. O měsíc později odjel do Německa – údajně za prací. Brzy si našel jinou ženu a nás zcela vymazal ze svého života. Žádný dopis, žádný telefonát. Jen prázdno.

Zůstala jsem sama. Maminka později zemřela, potom i tatínek. Martin a já jsme všechno zvládli spolu – školu, nemoce, radosti, první lásky. Pracovala jsem ve třech směnách, aby mu nic nechybělo. Vlastní život jsem odsunula stranou – on byl středem mého vesmíru.

Když šel studovat na univerzitu do Brna, pomáhala jsem mu, jak jsem mohla – s balíky, penězi, podporou. Na byt jsem ale neměla. Nikdy si nestěžoval. Vždycky říkal, že si poradí. Byla jsem na něj hrdá.

Před měsícem mě přijel navštívit. Byl nervózní. Pak mi to řekl:

— Mami… potřebuji s tebou o něčem mluvit. Jde o tátu.

Ztuhla jsem. Řekl mi, že se s Petrem znovu spojil. Že se vrátil do Česka a nabízí mu byt po babičce. Ale má to podmínku – musím si ho znovu vzít a nechat ho nastěhovat se ke mně.

V kuchyni jsem si uvařila čaj. Ruce se mi třásly. Dvacet let jsem všechno nesla sama. Dvacet let bez jediného zájmu z jeho strany. A teď se vrací… s podmínkami.

Vrátila jsem se do obýváku a klidně řekla:

— Ne. Nepřijímám.

Martin se rozzlobil. Křičel. Vyčítal mi, že jsem sobecká. Že kvůli mně vyrůstal bez otce. Že mu zase kazím život.

Mlčela jsem. Každé jeho slovo bolelo. Neví, kolik nocí jsem nespala, jak jsem prodala snubní prsten, abych mu mohla koupit zimní bundu. Kolikrát jsem si odpírala jídlo, aby měl maso aspoň on.

Nepřipadám si sama. Můj život byl těžký, ale čistý. Mám práci, knihy, zahradu, pár dobrých přítelkyň. Nechci zpátky člověka, který mě kdysi vymazal jako bezcennou.

Pak přišlo ticho. Několik dní bez zpráv. Ano, bolelo to. Kterou mámu by to nebolelo? Ale nemohla jsem ustoupit. Ne teď.

Jednoho odpoledne jsem našla v poštovní schránce dopis. Od Martina.

„Promiň, mami. Byl jsem zmatený. Chtěl jsem nás spojit, ale zapomněl jsem, co jsi pro mě udělala. Nemusíš dělat nic. Jen jsem chtěl, aby byla rodina zase spolu. Ale chápu, že někdy to nejde.“

Neplakala jsem. Ale cítila jsem úlevu. Protože někdy i děti musí dospět skrz bolest.

Dnes žiju ve svém domě. Sama, ano. Ale v klidu. Vařím si čaj, sedím na terase a vím, že jsem udělala správnou věc. Kvůli sobě. Kvůli ženě, která se dvacet let nedovolila zlomit.