Můj přítel chtěl, abych o víkendu pohlídala jeho sedmiletou dceru, ale dala jsem mu jasně najevo, že už to nebudu dělat zadarmo

Když ji v sobotu ráno přivezl ke mně domů, otevřela jsem dveře a ještě než je pustila dovnitř, řekla jsem:
– Nejprve zaplať.
Zamračil se, ale vtiskl mi do ruky pár bankovek. Bylo mi to trapné, ale zároveň jsem cítila tvrdohlavé odhodlání ukázat, že i můj čas má svou cenu.

Později ten večer ke mně jeho dcera přišla a zeptala se:
– Teto Lenko… a táta říkal, že teď jsi moje chůva?
Málem jsem se zakuckala čajem. Její velké oči byly tak vážné, jako by se snažila odhalit nějaké dospělácké tajemství.

– Ne, Zuzko – usmála jsem se, i když mi uvnitř ztuhlo. – Jenom se občas dospělí mezi sebou na něčem domluví.
– Ale táta říkal, že chůvám se platí. A ty jsi přece skoro moje máma. To se skoro mámám taky musí platit?

Zůstala jsem jako opařená. Dětská otázka, na kterou neexistuje správná odpověď. Řeknu „ano“ – bude si myslet, že jsem tu kvůli penězům. Řeknu „ne“ – půjde za tátou a začne ho znovu zpovídat. Sedla jsem si k ní a opatrně jí položila ruku na rameno.

– Víš, dospělým je to někdy těžké. Můžou se mít rádi, ale přesto se hádají. Ty se taky někdy pohádáš s kamarádkami, viď?
– Jo – přikývla. – Ale pak se usmíříme. A vy co, nechcete se usmířit?

Její prostota zasáhla přesně tam, kde to bolelo. Najednou jsem se cítila provinile – před ní, před sebou i před jejím otcem.

Když Zuzka usnula, dlouho jsem přecházela po pokoji. Nebylo to přece o penězích. Trápilo mě něco jiného – že můj přítel bral můj čas jako samozřejmost. Nejprve prosil, ať hlídám dceru, pak ať jí pomůžu s úkoly, pak ať ji vyzvednu z kroužku. Všechno bez „děkuju“, bez otázky, jestli mám čas nebo náladu.

Vzpomněla jsem si, jak jednou večer přišel pozdě, hodil klíče na stůl a řekl:
– Vždyť jsi byla stejně doma, Lenko. Nebylo by pro tebe těžké vyzvednout Zuzku z tancování.

Tenkrát jsem mlčela. Ale uvnitř něco prasklo: „A proč bych vlastně měla?“

Další ráno mě Zuzka znovu odzbrojila. Snídaly jsme ovesnou kaši a ona najednou prohlásila:
– Rozhodla jsem se, že nejsi chůva. Ty jsi jako koťátko, jenom velké.
– A proč zrovna koťátko? – rozesmála jsem se.
– Protože táta se vždycky směje, když jsi u nás. A koťátka to taky umí – sednou si na klín a všem je hned dobře.

Neudržela jsem se a pohladila ji po vlasech. To dítě bouralo všechny mé zdi rychleji než kdokoliv dospělý.

Večer se vrátil její táta. Byl unavený, ale když uviděl dceru, okamžitě pookřál. Objali se a já se na ně dívala se smíšenými pocity – láskou i podrážděním zároveň.
– Tak jaký byl víkend? – zeptal se.
– Dobře – odpověděla jsem chladněji, než jsem chtěla.

Zuzka hned dodala:
– Tati, ale Lenka není žádná chůva!

Podíval se na mě a mezi námi zavládlo ticho.
– Promluvíme si později – řekl tiše.

K rozhovoru došlo v noci, když Zuzka spala.
– Ty to myslíš vážně? – začal. – Chtěla jsi, abych ti platil za to, že trávíš čas s mojí dcerou?
– Chtěla jsem, abys pochopil, že můj čas má hodnotu – odpověděla jsem, hlas se mi třásl. – Ani se nezeptáš, jestli mi to vyhovuje. Prostě mi to oznámíš.
– Ale to je přece moje dcera! Myslel jsem, že ji máš ráda.
– Mám – přiznala jsem a oči mi zvlhly. – Ale to neznamená, že na mě můžeš všechno hodit.

Rozčileně vstal a přešel k oknu.
– Víš co? Jestli náš vztah vidíš jako obchod, možná bychom to měli celé přehodnotit.

Ty slova mě zabolela. Neodpověděla jsem. Šli jsme spát, otočení zády k sobě.

Týden jsme spolu skoro nemluvili. Každý jsme měli práci, povinnosti, výmluvy. Napětí se dalo krájet. A pak mi v pátek večer zavolal:
– Mám služební cestu. Mohla bys pohlídat Zuzku?

Zhluboka jsem se nadechla.
– Chceš, abych to zase udělala zadarmo?

Na druhé straně bylo ticho.
– Ne – řekl nakonec. – Chci, abys to udělala proto, že ji máš ráda.

Dlouho jsem mlčela.
– Dobře, přivez ji.

Ten víkend byl jiný než všechny předchozí. Se Zuzkou jsme malovaly, pekly sušenky, četly pohádky. Smála se, objímala mě a šeptala: „Mám tě ráda.“ A já si uvědomila: právě o tohle jde. Ne o peníze, ne o povinnosti, ale o vztah.

V neděli večer, když přišel její táta, Zuzka k němu přiběhla a vyhrkla:
– Tati, já chci mít druhou maminku!

Oba jsme ztuhli. On se na mě podíval – překvapený, ale v očích se mu zablýskla naděje. A mě sevřelo srdce. To bylo rozhodnutí, před kterým se nedalo utéct.

Ten večer jsme spolu mluvili skoro do rána. Ne o penězích, ale o budoucnosti. Přiznal, že se bojí, že mě ztratí, a že byl často sobecký. Já mu řekla o svém vyčerpání a o tom, že chci, aby si vážil i mého času. Hádali jsme se, plakali, ale poprvé po dlouhé době jsme mluvili jako skuteční partneři.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Nastavili jsme si nové pravidla: rozdělovat si povinnosti, děkovat i za maličkosti, víc se poslouchat. Přestala jsem se cítit jako chůva. Stala jsem se součástí jejich rodiny.

Někdy, když Zuzka usne mezi námi, on se ke mně nakloní a zašeptá:
– Děkuju, že jsi.

A já vím, že žádné peníze se tomu pocitu nevyrovnají.