Můj osmiletý syn navrhl, abychom uspořádali překvapení k narozeninám pro naši osamělou sousedku, a když jsme vše připravili, nečekali jsme od ní takovou reakci…

Někdy děti cítí to, co my dospělí přehlížíme.

— Mami, má paní Emilová někoho? — zeptal se mě můj syn Henri, když jsme procházeli kolem starého domu na rohu.
— Nevím, miláčku. Myslím, že ne, — odpověděla jsem, nepřikládajíc jeho otázce zvláštní význam.

Paní Emilová žila v naší ulici už mnoho let. Vždy zdvořilá, vždy tichá, se stříbřitě šedými upravenými vlasy a očima, ve kterých se skrýval jakýsi nevyslovený smutek. Sousedé věděli, že nemá rodinu poblíž, že její děti jsou již dávno pryč a manžela ztratila před deseti lety.

O dva dny později ke mně přišel Henri znovu, tentokrát s odhodlaným leskem v očích:

— Mami, ona má brzy narozeniny! Slyšel jsem, jak to říkala prodavačce v obchodě. Co kdybychom pro ni něco udělali? Asi nikdy neslaví…

Henriho slova mě zahřála u srdce. Navrhla jsem upéct dort a Henri chtěl nakreslit pohlednici. Napsal: «Všechno nejlepší k narozeninám! Má vás rád Henri (a máma taky)». Poté trval na tom, abychom koupili malou kytici jarních květin.

V den narozenin paní Emilové jsme k ní zaklepali na dveře. Otevřela v županu a překvapeně se na nás podívala:

— Dobrý den, paní Emilová, — začal Henri, podávající pohlednici. — Víme, že dnes slavíte svátek… Mysleli jsme, že vás potěšíme.

Podala jsem krabici s dortem a kytici. Paní Emilová stála mlčky. Její ruce se třásly.

— To… je pro mě? — zašeptala.

— Samozřejmě, — usmál se Henri. — Jste přece naše sousedka.

Vzala krabici a nečekaně se rozplakala. Opravdovými slzami — ne z radosti, ale jako by z něčeho, co dlouho zadržovala. Nevěděli jsme, co dělat, a tak jsme jen stáli. Ona vydechla:

— Promiňte… Nikdo mi nepřinesl květiny od doby, co zemřel můj manžel. Tohle jsou první narozeniny za 12 let, kdy si na mě někdo vzpomněl…

Zůstali jsme na čaj. Henri jí vyprávěl o škole, ona — o tom, jak učila na hudební akademii. Na zdi visela stará černobílá fotografie — mladá žena s violoncellem. Ta paní Emilová, kterou jsme neznali.

Od té doby ji navštěvujeme téměř každý týden. Hraje nám na klavír a Henri říká, že má «skutečnou babičku vedle».

Někdy mají jednoduché činy sílu, kterou podceňujeme. Jeden dort, jedna pohlednice a trochu pozornosti mohou člověku vrátit pocit, že není sám. A děti… často nám připomínají, jak snadné je být laskavý.