Můj muž odešel k jiné ženě, a když se mu stal nešťastný úraz, tchyně mi oznámila, že ho mám přijmout zpátky do rodiny

Můj muž opustil rodinu před rokem, prostě tak odešel a oznámil, že potkal jinou ženu, kterou miluje. Prý jsem ho omrzela a že mě snad nikdy ani nemiloval.

A teď má prý opravdový cit a skutečnou rodinu. Nevrátil se ani pro to, že jsem nemohla jít do práce: mladšímu synovi bylo pouze půl druhého roku. Starší chodil do školky a neměli jsme z čeho žít. Mám jen sestru, která žije v jiném městě. -“Nic se neděje, poradíš si,” řekla tchyně, “byt je tvůj, takže bez střechy nad hlavou nezůstaneš.

Děkuj synovi, že ti platí alimenty.” Ano, platil, přesně čtvrtinu ze své oficiální mzdy. Můj manžel o rozvod nepožádal a já neměla čas: dvě malé děti, domácí práce ve snaze si nějak přivydělat.

Tchyně se s vnoučaty stýkala jednou měsíčně. Někdy přinesla dětem ovoce. Otec dětí se odmítl podílet na jejich výchově. Řekl, že teď bude mít jiné děti.

A tak jsme se s dětmi celou dobu stěží protloukali. Na konci roku se uvolnilo místo ve školce a syn byl přijat. Šla jsem do práce a ulevilo se mi. “Můj Vitás bude mít brzy děťátko,” radostně mi oznámila tchyně po telefonu a dodala: “Podávej rychle žádost o rozvod, nechci, aby se můj vnuk narodil nemanželský.” Jak jsem pochopila, milenka mého bývalého muže byla ve 8. týdnu těhotenství. Šla jsem k soudu a podala žádost o rozvod.

Týden nato byl můj muž zraněn při autonehodě. Vždycky měl rád rychlost, nebál se riskantních předjíždění, až se to stalo. Auto, které jsme pořídili během manželství, mimochodem nešlo opravit, a muž s mnoha zraněními ležel v nemocnici. Nejhorší bylo, že lékaři nedávali naději, že bude chodit. Tchyně po telefonu plakala, já s ní soucítila, přesto byl mým mužem.

Ale ukázalo se, že tchyně měla na věc jiný názor: “Musíš vzít Vitase z nemocnice a starat se o něj,” prohlásila mi manželova matka. “Já? Z jakého důvodu?” Byla jsem touto zprávou v šoku. “Ty jsi jeho manželka, ještě nejste rozvedeni,” řekla tchyně, “jeho žena včera potratila, nechtěla vychovávat dítě, když je jeho otec mrzák, a ty jako jeho žena musíš!”

Rozvod skutečně neproběhl, jednání bylo odloženo kvůli tomu, že žalovaný byl v nemocnici. Řekla jsem tchyně, že moje povinnosti jako manželky skončily v momentě, kdy její syn odešel, aniž by se ohlédl za mnou a našimi dětmi. Nezajímalo ho, že jsem byla na mateřské, že jsme neměli příjem. Vždyť za celý rok se nepokusil ani vidět děti.

“Opustil mě, zradil mě a naše děti,” řekla jsem, “To, že ještě nejsme rozvedeni, je otravná náhoda, kterou určitě napravím, a Vitali má svou rodnou mámu, která svého synáčka tak miluje.” “Chceš, abych se starala o syna?” prohlásila tchyně, “Dost, s tím jsem skončila, když byl syn malý. Teď je to povinnost manželky, jsi tvrdá, nevděčná.

Určitě svým vnoučatům řeknu, že jejich matka opustila jejich otce, jakmile se stal mrzákem.” Teď to vypadá, že jsem ho opustila teď, a ne on nás, již před rokem! Tchyně samozřejmě syna z nemocnice vzala. I když s obtížemi, ale zotavuje se.

Lékaři již nejsou tak kategoricky. A ano, konečně nás rozvedli. Nyní chodí bývalá tchyně po našem malém městě a vypráví každému, kdo si chce poslechnout: “Na stará kolena se starám o nemocného syna! Žena ho vůbec nechtěla! Otočila se a opustila ho, dokonce sirotčí dva děti. Jaké ženy dnes máme! Když je muž zdravý a přináší peníze, je potřeba.

Jakmile je invalidní, vezmi si syna, mámo.” A víte, mnozí ji podporují. Soucitně přikyvují této ženě – opravdové matce. Přímo mi říkají, že jsem se nezachovala čestně. Přitom jsem to byla já, kdo nebyl potřeba manželovi, když byl zdravý.

Má přítelkyně mi radí prodat byt a přestěhovat se dál, a sestra, která žije v jiném městě, mě k sobě zve. Asi to udělám. A co mi poradíte vy?