Můj manžel je Němec a po tři roky jsem předstírala, že nerozumím jazyku své tchyně, a po všechny ty roky poslouchala, co o mně říká. A pak…

Když jsem se vdávala za Štefana, jeho matka se na mě dívala, jako kdybych jí ukradla něco cenného. Možná to tak bylo — jejího jediného syna. Tehdy jsem teprve začínala s němčinou, mluvila jsem s hrozným přízvukem a pletla si členy. Tchyně se mnou mluvila anglicky, pomalu a nahlas, jako bych byla trochu nedoslýchavá.

Ale němčinu jsem znala. Dobře jsem ji znala. Jen jsem to nikomu neřekla. Zní to hloupě, ale byla jsem zvědavá — co si o mně skutečně myslí, ta elegantní Hildegard s jejím dokonalým domovem a porcelánovými šálky.

První měsíce byly kruté. Diskutovala o mně po telefonu se sestrou, s přítelkyněmi. Říkala, že pro jejího syna nejsem dost dobrá, že jsme se vzali příliš rychle. Že mám divné stolní způsoby. Že jsem příliš emocionální, příliš hlasitá. Že jejich rodina byla vždy jiná, kulturní. Seděla jsem vedle, usmívala se, jako bych ničemu nerozuměla, ale uvnitř se všechno svíralo.

Ale pak se něco začalo měnit. Neznatelně. Jednou své přítelkyni říkala, že jsem upekla dort pro Štefana, když měl těžký den v práci. Řekla to s překvapením v hlase. Pak zmínila, že jí každý týden volám, abych se zeptala na její zdraví. Byla to pravda — volala jsem a bolestně vybírala anglické slova, a ona odpovídala suše a stručně.

Asi po roce se úplně změnil tón jejích rozhovorů. Její sestra řekla něco jedovatého o mně na rodinné oslavě a slyšela jsem, jak ji Hildegard ostře přerušila. Řekla, že jsem skvělá manželka pro jejího syna, že jsem pečlivá, že Štefan je šťastný jako nikdy předtím. Málem jsem upustila talíř.

A pak tu byl ten večer. Štefan pracoval dlouho do noci a já jsem přišla k tchyni pomoci s věcmi na půdě. Myslela, že jsem v jiné místnosti, a mluvila po telefonu. Plakala. Říkala přítelkyni, že se cítí strašně. Že byla chladná mrcha k nevěstě, která si to nezasloužila. Že se bojí — obávám se, že to cítím, i když jsem vždy zdvořilá. Že neví, jak napravit, co zpočátku udělala, jak mi ukázat, že mě teď skutečně považuje za dceru.

Stála jsem na schodech a slzy mi tekly po tvářích. Protože jsem se právě rozhodla jí vše prozradit. Chtěla jsem se ten večer přiznat, že jsem vše chápala po celou dobu. Chtěla jsem říct vše, co se nahromadilo. Ale když jsem slyšela její slova, pochopila jsem — proč? Proč ubližovat člověku, který už tak trpí?

Sestoupila jsem, hlučně, aby mě slyšela. Vstoupila jsem s úsměvem a řekla anglicky, že jsem našla staré fotky. Během měsíce jsem “začala” s učením němčiny. Chodila jsem na kurzy, předstírala, že se s obtížemi učím slova. Hildegard byla tak hrdá na mé “úspěchy”, podporovala mě, opravovala chyby. Staly jsme se blížšími.

Uplynuly další dva roky. Teď mluvím plynně německy a nikdo netuší, že jsem vše chápala od začátku. Hildegard je skvělá babička naší dcery. Společně v neděli pečeme štrúdl a ona mi vypráví rodinné příběhy.

Někdy přemýšlím — udělala jsem správně, když jsem tento tajemství uchovala? Nebo je to nějaká zrada? Měla jsem tehdy říct pravdu, nebo ji říct teď?

A vy, řekli byste to na mém místě?