Můj čtyřletý syn neustále plakal, když s ním zůstávala tchyně. Když jsem zjistila důvod, byla jsem v šoku

Vždycky jsem si myslela, že s manželem tvoříme silnou rodinu. Ano, občas jsme se neshodli, ale kdo v životě nemá rozepře? Obzvlášť když šlo o tchyni. Anička a já jsme si nikdy nebyly zvlášť blízké. Nikdy mě plně nepřijala a měla jsem pocit, že mě vidí jako tu, která jí “vzala” syna. I přes naše rozdílné názory jsem jí však svěřila to nejdražší, co máme – našeho syna Lukáše.

Když se na nás s manželem nakupily pracovní povinnosti, domluvili jsme se, že dvakrát týdně bude tchyně vyzvedávat Lukáše ze školky. Na první pohled to bylo skvělé řešení: dítě bude s babičkou a my se nebudeme muset stresovat.

Brzy jsem si však všimla, že Lukáš se necítí dobře. Pokaždé, když měl přijít den, kdy ho babička vyzvedávala, začal plakat, držel se mě a prosil, abych ho nenechávala. Nejprve jsem to přikládala rozmarům – děti přece ne vždy chtějí odcházet ze školky nebo trávit čas jinak, než by si přály.

Ale potom jsem začala pozorovat jiné znepokojivé známky. Když přišel domů, byl tichý a uzavřený. Někdy odmítal jídlo, někdy jen seděl v koutě a zasněně hleděl do jednoho bodu. Jednou se lekl, když v chodbě zazvonil telefon – volala tchyně. Tehdy mi došlo: něco není v pořádku.

Rozhodla jsem se promluvit si se synem. Nejprve neříkal nic, jen se ke mně přitulil. Ale když jsem mu slíbila, že ho k babičce už nedám, pokud mi všechno řekne, rozplakal se a šeptem řekl:

— Mami, ona mě nemá ráda… Říká, že jsem zlý.

Mé srdce se sevřelo. Sotva jsem držela slzy.

— Co dělá, zlato?

— Zlobí se, když nesedím tiše. Říká, že jí překážím. Někdy mě zavře do pokoje a říká, že musím přemýšlet o svém chování…

Cítila jsem, jak mi zbělaly prsty, které svíraly opěrku křesla.

— Byl jsi tam sám? Dlouho?

— Ano… Když jsem plakal, zlobila se ještě víc.

Ztěžka jsem dýchala. Nemohla jsem uvěřit, že žena, která měla být starostlivou babičkou, mohla takto zacházet s mým synem.

Okamžitě jsem se rozhodla. Zavolala jsem manželovi a všechno mu řekla. Byl šokován, ale zpočátku se snažil matku omlouvat: “Nemožné, že by to udělala…” Ale když si sám promluvil s Lukášem a slyšel jeho slova, pochybnosti zmizely.

Vyrazili jsme k tchyni. Přivítala nás s obvyklou chladností, ale když jsem se jí přímo zeptala, proč mé dítě zavírala v pokoji, rozsvítila se.

— Neumí se chovat jako slušné dítě! — ostře odvětila. — Jen jsem se ho snažila vychovávat.

Třásla jsem se vztekem.

— Tím, že ho zavíráte v pokoji? Tím, že ho zastrašujete? Opravdu si myslíte, že takto vychováváte?

Neodpověděla na to. Manžel na ni pohlédl s takovým zklamáním, jaké jsem v jeho očích nikdy předtím neviděla.

Od toho dne jsme již nikdy nenechali Lukáše s ní samotného. Manžel se snažil udržovat vztah s matkou, ale už to bylo něco jiného. Já jsem to prostě nedokázala odpustit. Nikdo nemá právo takhle zacházet s mým synem.

Teď, s odstupem času, je Lukáš zase veselý, směje se a už se nebojí odcházet z domova. A já jsem se naučila důležitou lekci – pokud dítě pláče bez zjevné příčiny, znamená to, že důvod přece jen existuje. A naší povinností je ten důvod najít a chránit ho.