Moje žena zmizela před 15 lety, když šla koupit pleny. Potkal jsem ji minulý týden v supermarketu a první, co řekla: „Musíš mi odpustit“

Na ten den nikdy nezapomenu.

Bylo už pozdě, když si Klára oblékla bundu a políbila mě na tvář se slovy:

— Budu rychle zpátky, jen koupím pleny.

Naše dcera, Lili, byla tehdy ještě miminko a my žili obyčejným, klidným životem. Klára byla starostlivá matka a milující manželka. A nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco stát.

Odešla… a už se nevrátila.

Čekal jsem na ni hodinu, dvě, pak celou noc. Volal jsem do nemocnic, na policii, všem, které jsme znali. Auto našli po třech dnech — opuštěné na parkovišti u supermarketu. Žádné stopy násilí, žádné vzkazy, nic. Prostě zmizela.

Policie nikdy nenašla žádné stopy. Někteří se domnívali, že odešla dobrovolně, jiní mysleli, že se stala obětí zločinu. A já… já nevěděl, čemu věřit.

Uběhlo 15 let.

Naučil jsem se žít bez ní. Lili vyrostla, stala se nádhernou mladou ženou, i když nikdy nepřestala ptát se na matku.

— Myslíš, že žije? — ptala se občas.

Nevěděl jsem, co odpovědět.

A pak, minulý týden, jsem ji potkal.

Prostě mezi regály supermarketu.

Zastavil jsem se, jako by mě přikovali k podlaze.

Skoro se nezměnila — pořád stejné vlasy, jen s několika šedinami, stejné oči… Ale něco na ní bylo jiné.

Když mě uviděla, její ruka se zachvěla, málem upustila krabici s džusem.

A první, co řekla:

— Musíš mi odpustit.

V mé hlavě začaly křičet tisíce otázek.

— Odpustit?! Ty jsi zmizela, nechala jsi mě s malým dítětem a neřekla ani slovo! Kde jsi byla?

Klára zavřela oči, zhluboka se nadechla.

— Prosím, vyslechni mě.

Byl jsem zticha.

Vzala telefon, rychle něco našla a ukázala mi fotografii.

Na obrazovce — ona, na nemocničním lůžku. Bledá, s tenkými trubičkami připojenými k zápěstím.

Cítil jsem, jak se ve mně vše převrací.

— Co…?

— Neutekla jsem. Byla jsem unesena.

Začala vyprávět.

Tu noc, kdy šla koupit pleny, k ní přistoupil muž. Usmál se a zeptal se na cestu. A pak… vše potemnělo.

Probrala se na neznámém místě — malý pokoj bez oken, jen s osamělou žárovkou na stropě.

Netušila, proč ji drží. Nevěděla, co chtějí. Snažila se utéct, ale marně. Jediné, co jí pomáhalo nezbláznit se, byly myšlenky na Lili.

— Každý den jsem na vás myslela. O tom, jak jí učíš chodit, jak vyrůstá…

Zavřel jsem oči. Nevím, co bylo horší — ztratit ji, nebo si uvědomit, že všechny ty roky byla tam… v zajetí.

— Jak ses dostala ven? — konečně jsem se zeptal.

Klára sevřela rty.

— Jednoho dne jich tam bylo méně. Jeden muž mi pomohl utéct. Přivedl mě do nemocnice. Dlouho jsem se dávala dohromady. Myslela jsem, že se nemůžu vrátit… že už vás nemám.

— Proč jsi nás nehledala?

Povzdychla si.

— Měla jsem strach. Bávala jsem se, že mě nenávidíš. Bávala jsem se, že mě Lili nebude chtít vidět.

Stáli jsme mezi regály s těstovinami a mezi námi viselo 15 let bolesti.

— Kde teď bydlíš? — tiše jsem se zeptal.

— V azylovém domě pro ženy, — odvrátila pohled. — Nemám nikoho… kromě vás.

Zhluboka jsem se nadechl.

— Lili to musí vědět.

Když ji Lili uviděla, strnula.

Několik vteřin… a pak se vrhla do matčiny náruče.

Obě plakaly.

Díval jsem se na ně a uvědomoval jsem si: nikdy nevrátíme těch 15 let.

Ale možná bychom mohli začít znovu.

A to byla jediná správná cesta.