Moje tchyně řekla, že nám nechala něco dobrého, vrátila jsem se domů, otevřela dveře a málem omdlela z toho, jak to tam zapáchalo jako odpadky…

Jednu si jdu z práce domů, úplně vyčerpaná, bolí mě hlava a sním jen o tom, jak si sednu na pohovku a zavřu oči na pár minut. Telefon začne vibrovat — tchyně. Automaticky zvedám telefon, připravuji se na další „životní rady“, a ona veselým hlasem říká:

— U vás jsem byla, nechala jsem nějaké dobroty v chodbě. Balíček stojí u dveří.

Dokonce jsem si myslela, že se den konečně rozhodl slitovat se nade mnou. Usmála jsem se a řekla:
— Ó, děkuji, zítra jsem právě uvažovala o tom, že bych udělala něco chutného.

Jdu domů už skoro s dobrou náladou. Vstoupím do vchodu, otevřu dveře — a můj nos je ihned zasažen. Takový zápach, jako by někdo otevřel odpadní šachtu přímo v mé předsíni. Jsem v šoku. Podívám se dolů — u dveří stojí balíček. Ten známý, „s dobrotami“.

Zápach byl tak silný, že kočka, chudinka, se otočila a odešla do kuchyně, funíc. Krev mi tuhne v žilách, upřímně. Myslím: vážně si tchyně myslela, že může ušetřit a přinesla nějaké prošlé konzervy? Nebo, nedej bože, opět „předala potraviny, které ještě mohou dostat šanci“?

Jako chirurg zvedám dva prsty okraj balíčku. Uvnitř jsou odpadky. Normální, zapáchající, hrozné odpadky: šlupky, nějaké ubrousky, dokonce obaly od ryb… Až mi z toho poklesnou kolena.

Ihned volám tchyni:
— Co to je? Jaké to jsou dobroty? To jsou… odpadky!

A tady je ona, naprosto klidným hlasem, jako by mluvila o počasí:
— Ój, drahá, spletla jsem se, pochop to? Měla jsem odpadky vynést, postavila jsem balíček u vašich dveří, abych nezapomněla. A balíček s dobrotami jsem si nechala u sebe. Nic se neděje, zítra se pro ně zastavím.

Stojím a držím ten smrdutý balíček dvěma prsty, jako bombu, a snažím se pochopit:
jak může někdo splést dárek s odpadky?
Ona pokračuje:
— Jen to nevyhazuj, dala jsem tam něco, co jsem chtěla vyhodit zvlášť. Nech to u vás do zítřka.

A v ten moment jsem skutečně ztratila řeč. Celý byt je provoněný, děti se ptají: „Mami, co to je?“ Manžel přijde, podívá se a začne se smát, říká:
— No vidíš, máma nám teď oficiálně nechává nejen své rady, ale i odpadky.

A já stojím a přemýšlím:
proč je nemohla prostě postavit u své dveře? Jak se to vůbec dostalo k nám? A hlavně — proč jí to přijde normální?

Večer, když jsem větrala byt a drhla podlahy chlórem, ve mně všechno vřelo. Nemám ráda konflikty, ale někdy pravda už buší do hlavy: pokud tchyně považuje za normální nechávat u nás odpadky, co bude dál? Ona si už také „náhodou“ odnesla klíče od našeho bytu. A prádlo věšela, aby „nenamáhala pračku“. A kontrolovala ledničku, zda „nevyhazujeme dobré jídlo“.

Někdy se na to všechno dívám a přemýšlím:
je problém ve mně, že mlčím a trpím, nebo v tom, že ona už dávno zapomněla, že jsme samostatná rodina?

A teď sedím a přemýšlím: říct jí rovnou, že to není možné, nebo znovu mlčet a předstírat, že se nic nestalo?

Co byste udělali na mém místě?