Moje tchyně mi darovala na Vánoce sadu hadrů na úklid a manželově sestře — drahou značkovou kabelku. Moje přípitek jim všem zčervenal tváře…

S manželem jsme manželé tři roky. Hned na začátku jeho matka dala najevo — nepadla jsem jí do oka. “Synku, mohl sis vybrat někoho lepšího,” — řekla při našem prvním setkání. Přímo přede mnou. Manžel tehdy mlčel. Jako vždy potom.

Celý první rok naznačovala, že jsem si ho vzala kvůli penězům. Že jsem nemožná. Že jen utrácím a sama nic nedělám. Přestože jsem pracovala jako designérka a vydělávala slušné peníze. Ale jí to bylo jedno.

“Ale moje dcera se o sebe umí postarat,” — říkala o manželově sestře, která si ode mě třikrát půjčila peníze a ani jednou je nevrátila. Ale o tom později.

Vánoční večeře u nich — rodinná tradice. Celá rodina se schází, tchyně vaří, rozdává dárky. Loni mi darovali levný krém na ruce. “Abys se starala o manžela,” — zavtipkovala. Všichni se smáli.

Letos jsem už byla připravená na další ponížení. Ale to, co se stalo, předčilo všechna očekávání.

Tchyně slavnostně rozdávala dárky. Manželův bratr dostal drahá sluchátka. Jeho žena — krásný šátek. Manželova sestra — obrovskou krabici. Ta ji otevřela a vřískala: značková kabelka, po které toužila půl roku. Všichni údivem hlesali, blahopřáli.

Pak mi tchyně podala balíček. Malý, ledabyle zabalený.

Otevřela jsem ho. Sada hadrů na úklid. Z obyčejného obchodu.

“To se ti bude hodit,” — řekla tchyně nahlas, aby to všichni slyšeli. “Teď jsi přece hospodyňka. Aspoň se naučíš doma pořádně uklízet”.

U stolu se smáli. Někdo řekl: “Praktický dárek!” Manželova sestra se smála, vyndávala kabelku z krabice. Tchán si odkašlal a zabořil pohled do talíře.

Podívala jsem se na manžela. Seděl, civěl do telefonu. Ani se neobtěžoval zvednout oči.

Dost. Něco ve mně prasklo.

Postavila jsem se. Vzala sklenku šampaňského. Všichni ztichli — zřejmě si mysleli, že teď budu děkovat.

“Chci pronést přípitek,” — řekla jsem. Hlas se mi třásl, ale držela jsem se. “Za upřímnost. Za to, aby se říkala pravda. Pojďme být dnes upřímní”.

Tchyně se spokojeně usmívala.

“Děkuji za dárek. Je velmi symbolický. Považujete mě za hospodyňku. Hadr, který má uklízet za vaším synem. Dobře. Pak povím pravdu”.

Tchynin úsměv pohasnul.

“Poslední půlrok všechny účty v naší rodině platím já. Absolutně všechny. Víte proč? Protože váš oblíbený syn prohrál všechny naše úspory. V pokeru. V online kasinech. Všechno, co jsme našetřili na auto”.

Manžel prudce zvedl hlavu. Zbledl.

“A ten byt, ve kterém žijeme? Ten, který nazýváte ‘rodinným’? Koupila jsem ho. Za peníze z prodeje mého bytu. Ten, který jsem zdědila po babičce. Váš syn tehdy nemohl získat hypotéku — špatná úvěrová historie. Všechno jsem zařídila na sebe”.

Ticho. Všichni se dívali střídavě na mě, střídavě na manžela.

“A ještě,” — podívala jsem se na manželovu sestru s její novou kabelkou. “Vaší milované dceři jsem třikrát půjčila peníze. Jednou na ‘naléhavou opravu auta’. Podruhé na ‘narozeniny dítěte’. Potřetí jen tak, protože ‘chybělo do výplaty’. Nic nevrátila. Slíbila, ale nevrátila”.

Sestra zrudla. Pokusila se něco říci, ale pokračovala jsem.

“Takže děkuji za hadry. Opravdu děkuji. Protože teď přesně vím, jakou hodnotu mají ty ‘rodinné hodnoty’. Vím, že jsem pro vás — služka. Která má uklízet, platit, mlčet a trpět”.

Položila jsem hadry na stůl.

“Všem přeji veselé Vánoce. Už půjdu”.

Odešla jsem od stolu. Nikdo mě nezastavil. Manžel se ani nepohnul.

Sedla jsem do auta, dojela k přítelkyni, rozplakala se. Nalila víno, objala mě, řekla: “Konečně”.

Manžel v noci napsal: “Proč jsi je ztrapnila?” Ne “promiň”. Ne “nevěděl jsem”. Ale “proč jsi ztrapnila”.

Odpověděla jsem: “A proč jsi mlčel, když ti tvá matka darovala hadry?”

Neodpověděl.

Uběhl týden. Tchyně volala — křičela, že jsem zničila rodinu, že jsem nestoudná. Manželova sestra napsala zlou zprávu o tom, že “vynáším špínu z domu”.

Manžel žádal, abych se vrátila. Řekl, že “všechno vyřeší”. Zeptala jsem se: “A postavil ses někdy na mou stranu za ty tři roky?” Mlčel.

A teď přemýšlím: udělala jsem dobře? Možná jsem měla mlčet, jako vždy? Přetrpět další ponížení? Nebo jsem měla právo říct pravdu, i když to zničilo jejich “dokonalou rodinu”?

A hlavně — lze zachránit manželství, pokud manžel tři roky mlčel, když jeho matka ponižovala ženu? Nebo to už není manželství, ale jen zvyk?