Moje rodina utekla z restaurace a nechala babičku samotnou platit za svou narozeninovou oslavu — ale já jim to nedovolila zapomenout…

Ten den slavila babička své 78. narozeniny.

Trvala na tom, aby všechny pozvala do restaurace:

— Není to každý den, co člověk dosáhne tolika let, — usmívala se, když si oblékala svůj nejlepší šedý kabátek, pečlivě si upravila vlasy a vzala si starou kabelku s kovovou přezkou, která se zavírala hlasitě a s obtížemi.

Přišli jsme celá rodina: moji rodiče, strýc s tetou, mladší sestra Klára a já — Anna. Babička rezervovala stůl v útulné restauraci, kde byla tlumená světla a hrála klasická hudba.

Objednali jsme si spoustu věcí. Až moc. Steaky, mořské plody, víno, dezerty.

Snažila jsem se jemně připomenout:

— Možná bychom se neměli tak utrácet?

Máma mávla rukou:

— Ať se raduje. Stejně pak týden jí jen kaši.

 Viděla jsem, jak babička občas svírala rty, mrkala na jídelní lístek a něco si v duchu počítala. Ale nahlas neřekla ani slovo. Jen:

— Hlavní je, aby jste byli šťastní.

Když číšník přinesl účet, nastalo ticho.

Babička si nasadila brýle, vytáhla kartu — a najednou se máma postavila:

— Mami, musíme rychle jet.

— Opravdu, zpozdíme se, — přidal se táta.

— Anno, pojď, — zašeptala mi Klára, už si oblékající kabát.

— Počkejte, — snažila jsem se je zastavit. — To myslíte vážně?..

Ale už vstávali jeden po druhém. Usmívali se. Poklepali babičce na rameno a říkali banální fráze:

— Bylo to chutné!

— Děkujeme za pohoštění, mami.

Babička zůstala sama. S třesoucíma se rukama a třesoucím se hlasem.
Zůstala jsem s ní.

Podívala jsem se na účet. Byl příliš vysoký pro její důchod. Zaplatila jsem sama. Ne proto, že bych mohla — ale protože bylo nemožné odejít, jako oni.

Následující ráno jsem udělala kopie účtu a vytiskla je spolu s potvrzením.
Vložila do obálek a poslala každému — rodičům, strýcovi, tetě, dokonce i Kláře.

Každému — s jedním vzkazem uvnitř:

“Zapomněli jste zaplatit ne účet. Ale za to, jak lehce dokážete znehodnotit člověka, který vám dal všechno.”

Uteklo několik dní — a ticho. Jen teta napsala ve zprávě:
«Přeháníš to. Prostě jsme na to nemysleli.»

A babička…

Nikdy se o mých dopisech nedozvěděla. Pokračovala ve své obhajobě:

— No, možná jim to bylo nepříjemné… Každý má své starosti…

Od té doby o víkendu, ji beru do kavárny. Krásně se oblékne, navlní si své perlově šedé vlasy a my jdeme. V kavárně si objednáme salát, babička má velmi ráda “Cézara”, kávu, dezert a povídáme si. Usmívá se — upřímně. Protože ví, že  vedle ní — je člověk, který nikdy neodejde od stolu, dokud nedojí svůj dort.