Moje kamarádka nepřišla na můj porod, i když slíbila, že bude po mém boku — když jsem zjistila důvod, nedokázala jsem jí to odpustit

S Lízou jsme byly kamarádky už od vysoké školy. Byly jsme jako sestry — rodina, kterou si člověk vybere. Společně jsme se stěhovaly, společně hledaly práci, společně plakaly nad zlomenými srdci a slavily nové životní etapy. Když jsem otěhotněla, byla to ona, kdo se to dozvěděl jako první. Její reakce byla, jako bychom dítě čekaly obě.

Snily jsme o tom, jak bude u porodu se mnou. Sama se nabídla — několikrát. Řekla, že se nebojí, že mě chce podpořit. A já skutečně cítila, že mi bude líp, když tam bude a drží mě za ruku, až to bude nejtěžší.

Ten den přišel. Vše začalo náhle. S manželem jsme jeli do nemocnice a já okamžitě napsala Líze. Neodpověděla. Uplynuly dvě hodiny — ticho. Volala jsem. Bez reakce. Znovu a znovu. Zatímco se bolesti stupňovaly, neustále jsem sledovala dveře. Každou sekundu jsem doufala, že přijde. Že se prostě jen opozdila. Že je na cestě.

Ale nepřišla.

Po porodu napsala. Další den. «Promiň, nemohla jsem». Bez vysvětlení. Přečetla jsem si to — a neodpověděla. Zabolelo to příliš. I manžel, i když se nechtěl do toho plést, řekl: «Nerozumím tomu. Vždyť to slíbila.»

O týden později jsme se setkaly. Chtěla jsem to slyšet. Doufala jsem, že důvod byl vážný. Něco, co by přebilo tu bolest. Ale ona řekla:

— Byla jsem s Tomem. Zval mě tu noc k sobě. Jsme znovu spolu. Nechtěla jsem mu říct, že jsem slíbila být s tebou. Řekl mi — buď on, nebo cokoli ostatního.

Tom. Ten Tom, od kterého odešla už třikrát. Ten, který na ni křičel, urážel ji a zase mizel. Vrátila se k němu. Zrovna v moment, kdy jsem ji potřebovala nejvíc.

Poslouchala jsem ji a nemohla tomu uvěřit. Vybrala si jeho. Nejen že si ho vybrala — dala mu přednost. Zradila svůj slib. A, jak se mi tehdy zdálo, podstatu našeho přátelství.

Snažila se vysvětlit. Říkala, že byla zmatená. Že se bála. Že to byla složitá volba. Ale pro mě už bylo vše jasné. Ve chvíli, kdy jsem ležela na nemocničním lůžku a čekala na ni, zatímco ona — vybírala jeho.

Uběhlo několik měsíců. Psala mi, zvala mě na setkání. Mlčela jsem. Pak jsem jí odpověděla stručně: «Potřebuji čas. Hodně času». Protože odpuštění — to není o pouhých omluvách. Je to o důvěře, která byla zničena v momentě, kdy jste byli nejslabší.

Netuším, zda dokážu odpustit. Ale jedno vím jistě: někdy je bolest silnější než vzpomínky. I když jsou ty vzpomínky těmi nejteplejšími.