Moje děti se mnou nechtěly komunikovat posledních 10 let — Jak jsem překonala strach ze stáří ve věku 75 let

Když děti přeruší kontakt s matkou, bolest pronikne srdcem až do morku kostí. Posledních deset let se moje dospělé děti ode mě odtáhly. Volaly jen zřídka, a když už, tak jen aby popřály k narozeninám.

Zpočátku mě tento nedostatek blízkosti ničil uvnitř. Cítila jsem, jako by mi někdo vyrval kus duše. Ale časem jsem se naučila přijmout realitu. Začala jsem žít pro sebe, ne pro ostatní. A chci vám říct, jak se mi to podařilo.

Říká se, že „děti jsou jako dům, ve kterém nikdy nebudete bydlet příliš dlouho“. Celá léta jsem jim dávala svou lásku, energii i čas. Trápila jsem se jejich problémy, analyzovala každý nepovedený rozhovor a byla smutná, když nechtěly poslouchat mé rady. Byla jsem unavená z neustálého čekání a zklamání.

Nelituji ani jedné vteřiny, kterou jsem svým dětem věnovala. Ale v určitém okamžiku jsem si uvědomila, že je čas soustředit se na sebe. Už nečekám na telefonát, který nepřichází. Jak řekl někdo moudrý: „Čekání připomíná sucho: doufáš v déšť, ale žízeň se jen prohlubuje.“

Jednoho rána jsem se probudila a pocítila pronikavou samotu. Byla jsem sama. Nikomu nezáleželo na tom, jak ten den prožiji. Srdce mi sevřel strach. Ten pocit, když se vznášíte uprostřed jezera a uvědomíte si, že pod vámi se rozprostírá nekonečná prázdnota, která vás může pohltit, pokud nezačnete jednat.

Bylo mi 75 let a musela jsem se rozhodnout. Co dál? Sebrala jsem odvahu a šla do staré dílny. Stála tam zapomenutá, plná vzpomínek. Cítila jsem vzrušení, jako když jsem byla malá holka. Začala jsem stavět model letadla, můj oblíbený. Tři hodiny uběhly jako vteřina. Cítila jsem, že konečně mám čas jen pro sebe.

To bylo mé probuzení. Musím se naučit myslet na sebe. Až teď, ve věku 75 let, jsem pochopila, že celý život jsem upřednostňovala ostatní.

Děti musí žít svůj vlastní život. Dělat chyby, sbírat zkušenosti. V přírodě se rodiče starají o mláďata jen krátkou chvíli. Pak je musí pustit. Pokud to neudělají, začne boj o prostor.

Když mě moje děti opustily, neznamenalo to, že mě přestaly milovat. Jen si musely najít vlastní cestu. Pochopila jsem, že jejich potřeba nezávislosti je stejně důležitá jako moje láska k nim. Nemohla jsem je k sobě připoutat násilím.

Zpočátku bylo těžké smířit se s osamělostí. Chtěla jsem, aby mě někdo navštívil a zeptal se, jak se mám. Ale pak jsem si vzpomněla na Freudova slova: „Pokud si myslíš, že ke štěstí potřebuješ druhého člověka, jsi odsouzen k neštěstí.“ Šťastný může být jen ten, kdo se naučí užívat si vlastní společnost.

Léta jsem se bála stáří a toho, že zůstanu úplně sama. Bávala jsem se, že jednoho dne zemřu osamělá. Ale zjistila jsem, že skutečná samota se rodí v našich myšlenkách. „Osamělý není ten, kdo nemá přátele, ale ten, kdo se nudí sám se sebou,“ řekl Frank Maynitz.

Začala jsem objevovat samu sebe. Čtu knihy, na které jsem nikdy neměla čas. Procházím se po místech, která jsme kdysi navštěvovali spolu. Tvořím, kutím, učím se nové věci. Už nečekám. Jednám.

Překonala jsem strach ze stáří, protože jsem se naučila radovat ze života. Každý den je mým malým vítězstvím. Už se nebojím toho, co přinese budoucnost. Protože bez ohledu na to, jestli moje děti budou vedle mě, nebo ne — mám sama sebe. A to stačí.