Moje děti prodaly můj třípokojový byt v centru a koupily mi garsonku na okraji. Zbytek peněz si nechaly a řekly, že až zemřu, dají sousedé vědět

Jmenuji se Jana, je mi 76 let. Narodila jsem se a celý život žiji v Brně. Měla jsem krásný, i když nelehký život: pracovala jsem ve fabrice, později jako uklízečka v nemocnici. Můj muž zemřel před dvaceti lety, a od té doby jsem sama vychovala dvě děti — syna Edvarda a dceru Gabrielu. Dala jsem jim všechno: starala jsem se, obětovala se, vzdala se mnoha věcí kvůli jejich budoucnosti. Chtěla jsem, aby měli lepší život než já. A dlouho jsem věřila, že moje snaha nebyla marná.

Žila jsem v třípokojovém bytě v centru města. Byl to můj malý svět: starý, ale útulný, plný vzpomínek na dětské narozeniny, Vánoce, vůni koláčů z trouby a večerní hovory na pohovce. Pořád tam stál starý ušák, ve kterém jsem večer pletla, a polička s manželovými fotografiemi. To byl můj domov.

Když se mi začalo zhoršovat zdraví, děti čím dál častěji mluvily o tom, že by mi bylo lépe blíže přírodě, v menším bytě, který se snadněji udržuje. V té době jsem byla ještě poměrně samostatná, ale důvěřovala jsem jim. Navrhli, že prodají byt, koupí mi menší a zbytek peněz si nechají „pro případ“, že bych potřebovala péči nebo léčbu.

Souhlasila jsem. Podepsala jsem všechny dokumenty, aniž bych se ptala — jsou to přece moje děti. Byt prodali a za pár týdnů mě přestěhovali do malého jednoho pokoje na okraji Brna, kde nikoho neznám a nikoho nezajímám. Je tu ticho, ale taky velká samota. Noví sousedé mě téměř neznají. A děti… děti přijely jen jednou — když mě přivezly do nového bytu.

Peníze si nechaly. Řekly, že vědí, jak s nimi správně naložit. Ale teď, když volám, často nezvedají telefon. Tvrdí, že mají hodně práce, že nemají čas, že se ozvou, až to bude možné. Jednou jsem dokonce slyšela dceru říct: „Mami, zajistili jsme ti bydlení, co víc chceš?“

Nedávno mi starší sousedka tiše řekla, když jsem ji slyšela mluvit s mou dcerou na chodbě: „Až jednou odejde, sousedi nám dají vědět.“

Srdce mi sevřelo. To je stáří? Tak vypadá láska, když se člověk stane přítěží? Nechci moc — jen občas slyšet, jak se mají vnoučata, vypít šálek čaje společně, pobýt. Ale zdá se, že to už nikoho nezajímá.

Sedím u okna, pozoruji padající listí a přemýšlím: udělala jsem v životě všechno správně? Měla by láska k dětem znamenat, že nakonec ztratíte samu sebe?