Moje dcera má teprve 17 let a otěhotněla se svým přítelem. Vyrazili jsme k jeho rodičům pro podporu a mysleli si, že se budeme bavit o svatbě… ale jedna fráze jeho matky proměnila tento rozhovor v noční můru…

Teprve jsme překročili práh jejich domu a ona se už dívala na mou dceru, jako by jim nepřinesla zprávu o dítěti, ale nějakou pohromu. Ještě jsem nestihla usednout a ona prohlásila:
– To není od mého syna.

Jako by mě to udeřilo. Moje holčička hned zbledla, sklopila oči a její ruce se roztřásly. Věděla jsem, že kromě tohoto chlapce neviděla nikoho jiného. Dva roky spolu, každý večer u nás doma, každou neděli u nich, vše bylo na očích. Ale matka se na něj podívala a řekla:
– No řekni jim! Řekni, že to není tvoje!

A ten chlapec… ani se nepodíval na mou dceru. Jen tiše zamumlal:
– Nejsem si jistý…

Po těchto slovech ve mně všechno odumřelo. Moje holčička se najednou proměnila v malé vyplašené čtyřleté dítě, které hledá, kam se schovat. Sedla jsem si vedle ní, objala ji.
– Nenutíme vás se brát, – řekl můj manžel. – Přišli jsme promluvit si jako normální lidé.

Otec chlapce seděl mlčky, jako by ho se to vůbec netýkalo. Matka chodila po místnosti, mávala rukama a naříkala:
– Věděla jsem! Hned jsem to cítila! Mladá holka, co čekat? Nalepila se na našeho syna!

A v tom má dcera nevydržela a rozplakala se. Tiše, bez zvuku, že mi srdce usedalo. Nepamatuji si, jak jsem vstala, ale najednou jsem stála před touto ženou a řekla:
– Ještě jedno slovo – a odejdeme. A zapomeneme na vás navždy.

Ona odfrkla:
– Klidně. Naše dítě to nepotřebuje.

A moje holčička vzlyká vedle:
– Mami, možná fakt sama…

Objala jsem ji pevněji.
– Nejseš sama. A nikdy nebudeš sama.

Vyšli jsme z toho domu, jako bychom utekli z ohně. Na ulici se mi téměř svalila na rameno a zašeptala:
– Proč to řekl? Proč mě neochránil?

A co jsem jí mohla odpovědět? Že jsou muži, kteří dospějí jen tělem, ale mysl jim zůstává na úrovni školáka? Že jsou mamánci, kteří se bojí oponovat své matce? Že jsou lidé, kterým je jednodušší se vzdát odpovědnosti, než říct „ano, to je moje dítě“?

Druhý den zavolal. Řekl tichým hlasem:
– Zatím nevím, co dělat. Musím o tom přemýšlet.

Přemýšlet. Ne o ní, ne o budoucím dítěti, ale o tom, jak je to pro něj nejpohodlnější.

Od té doby nepřišel ani jednou. Jeho matka nás zablokovala všude, jako bychom od nich něco požadovali. Dívám se na svou holčičku – drží si břicho, ještě úplně malé, ale hladí ho a upravuje:
– Mami, zvládnu to. Opravdu. Jen to bolí moc.

Vidím, jak je to pro ni těžké. Ale také vidím něco jiného – dospívá rychleji, než by měla, ale dělá to čestně, opravdově. Neuznala odpovědnost. Neutekla. Nelhala.

A víš, co je na tom nejhorší? Je jí teprve 17, ale má víc odvahy než dospělý 19letý mladík a celá jeho rodina dohromady.

Někdy v noci se tiše ptá:
– Mami, proč na mě tak rychle zapomněl?
A já ji objímám a myslím si: ne on na tebe zapomněl… on nikdy nebyl tím člověkem, o kterém sis myslela, že ho miluješ.

Řekněte upřímně – když se otec dítěte a jeho rodina takhle odvrátili, stojí vůbec za to se jim dál snažit něco vysvětlovat, nebo je taková zrada v 17 letech už dostatečným důvodem, abychom si tyto lidi nadobro vyškrtli ze života?