Minulou neděli, u rodinného oběda, dovolila maminka mého manžela své psovi jíst přímo z jejího talíře. Dodnes se z toho nemůžu vzpamatovat…
Jsem zvyklá na zvláštnosti v cizích rodinách. Každý má své zvyky, tradice, zvláštnosti. Ale ta neděle, ten oběd, ta scéna – to všechno mám stále před očima jako něco naprosto neuvěřitelného.
Byli jsme pozváni k rodičům mého manžela. Nic zvláštního – obyčejný rodinný oběd. Pečené kuře, zelenina, koláč na dezert. Všichni si povídali, smáli se, probírali novinky. A najednou, v polovině oběda, jsem si všimla, jak pes mé tchyně – roztomilý, ale docela velký pejsek jménem Benny – začal kňučet u její židle.
Tchyně se na něj s láskou podívala, povzdychla si… a položila svůj talíř na podlahu. Přímo mezi své nohy. Přímo vedle jeho misky. Bez rozpaků, bez komentáře. Prostě pokračovala v rozhovoru, jako by se nic nestalo.
Zůstala jsem stát jako opařená. Nebyl to prázdný talíř, nebyla to kostička. Bylo to jídlo z její vidličky. Jídlo, které si sama připravila k jídlu – a které právě dojedl pes. A to vše před hosty. Před rodinou. Před mou přítomností.
Snažila jsem se zachovat pokerovou tvář. Manžel zachytil můj pohled, pokrčil rameny. Jeho sestra nic neřekla. Zdá se, že pro ně je to normální. A já tam seděla, neschopná dotknout se svého salátu. V hlavě mi běžela jen jedna myšlenka: *jak mám teď jíst, když pes jí ze stejného talíře jako lidé?*
Později jsem se to pokusila opatrně probrat s manželem. Nepřidal se k mé reakci.
— To je její dům. Její pes. Dělá to takhle vždycky. Ty na to nejsi zvyklá.
Možná opravdu nejsem zvyklá. Možná pocházím z jiného světa, kde psi mají misky a lidé talíře. Kde mezi těmito dvěma předměty není jen rozdíl ve výšce, ale i v hygieně, v postoji, v hranicích.
Dodnes nevím, co si o tom myslet. Nejsem naštvaná. Nejsem šokovaná. Ale cítím se hluboce nepříjemně. A upřímně – nechci u toho stolu jíst znovu, pokud se na podlaze může kdykoliv objevit další “talíř” pro psa.
Kde je hranice mezi respektem k cizímu domu a vlastním právem cítit se pohodlně? Zatím jsem nenašla odpověď. Ale co rozhodně vím: příště si s sebou vezmu kávu. A možná i trochu odstupu.
