Milujte se, dokud jste naživu. Nikdy nevíte, co může přijít zítra…

Minulý víkend zemřel můj bývalý manžel. Žili jsme spolu sedm let, ale před třemi lety jsme se rozvedli.
Zdálo by se, že po rozvodu se naše cesty navždy rozešly, ale dnes, když už tu není, chápu – člověk, s nímž jsi byl spojen tolik let, nikdy z tvého života úplně nezmizí.

Celý týden jsem plakala. Plakala potichu, nahlas, tajně. Plakala jsem nejen kvůli jeho smrti. Plakala jsem kvůli nám, kvůli těm rokům, kvůli všemu, co zůstalo nevyřčeno. Až dnes, poprvé, mé slzy ustaly. A pomyslela jsem si: možná můj příběh nemá být o něm, ani o naší minulosti, ale o nás všech – o těch, kdo ještě žijí.

Příliš často žijeme tak, jako bychom měli nekonečně mnoho času. Jako by život byl dlouhý maraton a lidé vedle nás tu měli zůstat navždy. Odkládáme slova „miluji tě“, „odpouštím“, „děkuji“. Odkládáme objetí, protože „ještě je čas“. Hádáme se kvůli maličkostem, držíme se tvrdohlavě zásad, mlčíme tehdy, když bychom mohli mluvit. A pak se jednoho dne čas prostě zastaví. A tehdy pochopíš, že už žádné „ještě je čas“ nebude.

Když jsem uslyšela, že zemřel, neotevřely se ve mně znovu rány z rozvodu. Ne. Před očima se mi vybavil jeho smích, když se dokázal smát drobnostem až k slzám. Jeho ruce, které poprvé držely naše dítě. Naše večery, kdy jsme sledovali film, pili čaj a mlčeli tak pokojně, jako by zbytek světa ani neexistoval. To je to, co si pamatuji. Ne křivdy, ne hádky, ne chladné ticho. Jen úsměv.

A začala jsem znovu plakat. Protože jsem pochopila, kolik zůstalo nevyřčeno. Kolik objetí jsem nikdy nedala. Kolikrát jsem mohla odložit svou pýchu, ale neudělala to. A teď už nikdy nedostanu druhou šanci.

Smrt mě naučila jednu jednoduchou pravdu: naše křivdy, hádky, zásady – to všechno nemá žádnou váhu. Rozpadne se to jako sklo před tichem smrti. Protože jen láska zůstává. I když byla ta láska nedokonalá, zraněná, časem vybledlá. Přesto existuje.

Myslím na lidi, kteří dnes ještě mají šanci. Možná se zlobíš na svého muže nebo ženu. Možná mluvíš chladně se svými dětmi. Možná se neodvážíš zavolat mámě nebo tátovi, protože tvoje pýcha je silnější. Věř mi – nic nebolí víc než vědomí, že už nikdy nemůžeš říct to, co jsi mohl říct včera.

Já jsem ztratila člověka, který byl, ať už chtě nechtě, součástí mého života. Ale vy pořád máte ty, kteří stojí vedle vás. Neplýtvejte časem na mlčení. Neplýtvejte ho na hněv.

Dnes se ptám sama sebe: co znamená milovat? A zdá se mi, že milovat znamená nenechat okamžik jen tak plynout. Říct „miluji tě“, když to cítí srdce. Říct „odpouštím“, i když je to těžké. Obejmout člověka ne z povinnosti, ale proto, že teplo jeho paží je cennější než cokoliv jiného.

Pokud můj příběh může někomu připomenout, že čas běží rychleji, než si myslíme, pak nebyl vyprávěn nadarmo.

Řekněte dnes alespoň jedné osobě, že ji milujete. Protože zítřek nemusí přijít.

A vy… říkáte často svým blízkým, jak moc je milujete? ❤️