„Milá maminko, dlouhá léta ti přeji, abych se co nejdéle cítila jako dítě!“

Rozhodnutí přestěhovat si maminku k sobě bylo spontánní. Jednou k nám přijela na návštěvu a my se rozhodli, že ji už nikam nepustíme. A tak u nás maminka zůstala v jednom županu a papučích.

Ještě si s sebou vzala starý povlak na polštář. Proč? To mi zůstalo neznámo. Maminka se chovala jako čtyřletá holčička. Na pohled byla malá a drobná. Po domě chodila pomalu.

Před každým prahem stála dlouho a sbírala odvahu, než ho překročila. Opírajíc se o zárubeň dveří, vysoko zvedala nohu a překonávala práh jako nepřekonatelnou překážku. Náš pes rád doprovázel maminku po bytě a ona měla ráda jeho společnost.

Večer maminka ráda seděla se mnou v kuchyni na povídání. Její třesoucí se ruce pevně držely šálek čaje. Byl pro ni tak velký a těžký. Mluvily jsme dlouho. Maminka mi vyprávěla o svých neviditelných přátelích.

Chápavě jsem ji poslouchala. Vždyť se říká, že staří lidé vidí mnohem víc než mladá generace. Maminka měla silnou fobii ze ztráty snubního prstenu. Opatrovala ho jako oko v hlavě. Prstýnek se točil na jejích vyhublých prstech.

Maminka zestárla během několika let. Smrt otce ji silně zasáhla. Ještě nedávno mi říkala, že chce žít sama a nechce být nikomu na obtíž. V osmdesáti letech může už člověk žít v klidu a pokoji, a nemuset poslouchat celý den dětský hluk a křik. Od té doby uběhly tři roky a její život se výrazně změnil. Maminka se stala bezmocnou. Z její samostatnosti nezůstalo nic.

Ale co udělat, životní zatáčky jsou nepředvídatelné.

Maminka se vždy obává, když nejsem dlouho doma. Proto spěchám z práce, abych ji nerozrušovala. Nosím z práce spoustu dobrot k čaji a na oběd vařím čerstvou polévku.

Tak jsem získala svou třetí, osmdesátitříletou dceru. Je nejzranitelnější a nejcitlivější. Chráním ji více než ostatní. Ale tyto starosti mě těší. Protože dokud rodiče žijí, cítíme se jako děti.

Ať už občas potřebují naši péči, ale to nemění smysl těchto slov. Milá maminko, dlouhá léta ti přeji, abych se co nejdéle cítila jako dítě!