Matka mě opustila, když mi bylo 11 let, kvůli novému manželovi. A po 20 letech přišla s výčitkami

Bylo mi jedenáct, když se má matka rozhodla znovu vdát. Její nový manžel nechtěl, abych s nimi žila. Matka mě odvezla k babičce a nechala tam.

Nepomáhala nám ničím — zajímal ji jen manžel. My s babičkou žily jen z jejího důchodu. Babička nikdy neměla moji matku ráda, ale mě neopustila. Díky bohu, byla jsem podobná otci.

Bylo málo peněz, ale zvládly jsme to. Babička mi nahradila rodiče. Radila jsem se s ní, sdílela tajemství. Byla první, kdo se dozvěděl o mých prvních láskách, o dospívajících krizích. Celou tu dobu mě babička podporovala.

Když jsem začala studovat na univerzitě, babička zemřela. Jiní příbuzní nebyli. Zdědila jsem dům. Vyřídila jsem dokumenty — a objevila se matka. Neviděla jsem ji roky.

Nabídla jsem jí, abychom si vyměnily bydlení. Oni mají malý dvoupokojový byt, já mám prostorný dům. Řekla mi, že to je pro jednu osobu příliš velké. Když jsem odmítla, rozčílila se: “Jsi nevděčná! Já tě porodila!”

Nechtěla jsem poslouchat. Odpověděla jsem: “Vychovala mě babička. Kde jsi byla celou tu dobu? Vyhodila jsi mě jako nepotřebnou věc, když jsi se vdala. Nic ti nedlužím.”

Od té doby uplynulo pět let. Vdala jsem se, porodila dítě. Žili jsme v mém domě.

Měli jsme obyčejnou rodinu. Syn byl zdravý, pracovali jsme s manželem, žili jako všichni. Matka se znovu objevila. Nechtěla jsem ji do života pustit. Kdo to takto dělá? Nejdříve opustí dítě a pak se vrátí. Syn vyšel ven a zeptal se: “Mami, kdo přišel?”

Matka se rozhodla jednat: “Jsem tvoje babička! Mohu vejít? Tvoje máma mě nechce pustit.”

Syn se podivil: “Ale já tě nikdy neviděl. Mami, říká pravdu? Proč jsem o ní nevěděl?”

Řekla jsem synovi: “Jdi do pokoje, promluvíme si později.” Obrátila jsem se k matce: “Proč jsi přišla? Nechci tě vidět. Nevěřím ti.”

Posadila se a začala plakat. Vyprávěla — obelstili ji. Plánovala si koupit nový byt. Prodala starý, ale manžel vzal všechny peníze a zmizel. Teď je bez bydlení — vzpomněla si na mě.

Řekla jsem: “Chci zůstat. Nemám jiné děti než tebe. Nemůžeš mě nechat na ulici. Jsi dobrý člověk. Budu s tebou bydlet. Já tě přece porodila!”

Přijala jsem ji na noc. Nebylo příjemné nechat ji na ulici. Zavolala jsem tetě, sestřenici matky, která žije na vesnici. Řekla jsem — zítra ji můj manžel k ní odveze. Na vesnici se vždycky najde nějaká práce. Ať tam žije. Nechci, aby zůstala v mém domě. Babička mě vychovala, ne ona.

Před odjezdem matka upadla v hněv, obviňovala mě: “Proč jsi taková krutá? Já tě přece porodila!”

Proč jsem k ní tak krutá?

Možná proto, že mě opustila v jedenácti letech, když našla nového manžela? Protože nám nijak nepomohla, zatímco mě babička vychovávala z jediného důchodu? Protože se objevila jen ve chvíli, kdy potřebovala bydlení?

Nezapomněla jsem, jak jsem seděla u okna ve svých jedenácti letech a čekala, kdy mě matka vezme zpátky. Jak mě babička utěšovala, říkala — nevrátí se, žij se mnou. Jak jsem v prvních měsících po nocích plakala.

Babička mi nahradila matku. Učila mě vařit, pomáhala s úkoly, léčila, když jsem byla nemocná. Seděla vedle mě, když jsem plakala kvůli první lásce. Radovala se, když jsem se dostala na univerzitu. Snívala o tom, že mě uvidí ve svatebních šatech, ale nedožila se.

A matka? Objevila se dvakrát během dvaceti let. Oba případy — když něco potřebovala. Poprvé — chtěla vyměnit dům. Podruhé — zůstala bez bydlení.

Ani jednou se nezeptala — jak žiju. Negratulovala k narozeninám. Nepřišla na pohřeb babičky. Nezajímalo ji, zda jsem dokončila univerzitu, zda jsem se vdala, zda mám dítě.

A teď stojí na prahu a požaduje: “Porodila jsem tě, nech mě žít!”

Porodila — neznamená vychovala. Porodila — neznamená milovala. Porodila — neznamená, že máš právo na můj život o dvacet let později.

Odeslala jsem ji k tetě. Tam má střechu nad hlavou, najde se práce, přežije. Ale do mého domu ji nepustím. Tento dům je dědictví babičky. Té, která mě vychovala. Nepředám ho ženě, která mě opustila kvůli muži.

Manžel se zeptal — není ti jí líto? Starší, osamělá, obelstěná. Odpověděla jsem — je mi líto. Ale nemohu ji pustit dovnitř. Pokud ji pustím — zradím památku babičky. Té, která dala poslední peníze na mé učebnice. Té, která šetřila na jídle, aby mi koupila nové šaty na promoci.

Syn nechápal — proč jsem nepustila babičku dovnitř. Vysvětlila jsem — ona není babička. Babička zemřela před pěti lety. To je jen žena, která mě porodila a zapomněla.

Možná jsem krutá? Možná bych měla odpustit, pustit dovnitř, dát druhou šanci?

Ale pamatuji si jedenáctiletou holčičku, kterou opustili. Pamatuji, jak babička pracovala na doraz, aby nás dvě uživila. Pamatuji si, jak matka ani jednou nezavolala za patnáct let.

A nemohu zradit tu holčičku. Nemohu zradit babičku. Nemohu pustit do domu ženu, která se na mě vzpomněla jen kvůli penězům.

Mít dítě — to není hrdinství. Vychovat ho — to je hrdinství. Babička ho vykonala. Matka — ne.

A vy byste pustili do svého domu matku, která vás opustila v dětství a objevila se po dvaceti letech, když potřebovala pomoc? Nebo existují činy, po kterých slova “já tě porodila” nic neznamenají?