Marie se sama přihlásila do domova důchodců: “A dceři řekněte, že už nejsem. Tak bude všem klidněji a pohodlněji…”

V přijímací místností bylo ticho. Pouze tikání nástěnných hodin připomínalo, že čas se nezastavil. Marie držela v rukou svůj pas a zdravotní kartu. Opatrně je složila a podala mladé dívce za pultem. Ta na ni pohlédla s lehkým znepokojením, ale nic neřekla. Jen vzala doklady a něco si zapsala do knihy.

— Máte nějaké příbuzné? — zeptala se, aniž by zvedla oči.

Marie tiše vydechla a odpověděla:

— Měla jsem dceru. Ale teď pro ni bude jednodušší myslet si, že jsem zemřela.

Dívka ztuhla a vzhlédla k ní. Nejprve chtěla něco namítnout, ale když se setkala s jejím pohledem, zůstala zticha. V očích Marie nebyla žádná hořkost ani zášť. Jen únava. Hluboká, prožitá, nahromaděná léty.

Kdysi měla Marie jiný život. Plný vůně domácího chleba, hluku dětských nožek na podlaze, ranních objetí a večerních pohádek. Její dcera Klára byla jejím smyslem života. Vyrostla ji sama — poté, co se její manžel nevrátil z mise, na kterou odjel a zůstal navždy v nemocničním pokoji.

Marie všechno zvládala. Práce, domov, úkoly, kroužky, starosti. Nestěžovala si. Jenom v noci, zavřela dveře do ložnice, si dovolila pár slz. Ne ze slabosti. Z ticha.

Pak Klára dospěla. Provdala se, měla syna, odstěhovala se do jiného města. Nejprve volala každý den. Pak každý druhý den. Pak jednou týdně. A nakonec… ticho. Bez hádek. Bez konfliktů. Prostě to tak vyšlo.

— Mami, máme toho teď tolik, chápeš… Práce, dítě, hypotéka. Opravdu tě máme rádi. Ale teď zrovna není vhodná doba na návštěvy, promiň.

Marie vždy přikývla. Rozuměla. Vždy rozuměla.

Když už bylo těžké chodit, koupila si hůl. Když už bylo těžké spát — prášky. Když už bylo těžké žít — samota. Klára občas poslala peníze. Malou částku.

Do domova důchodců šla Marie sama. Zavolala, zjistila, zařídila. Nikoho nežádala, nikoho se neptala na dovolení. Prostě si sbalila tašku, pečlivě vyžehlila svou oblíbenou blůzku a zavřela dveře svého bytu.

Na rozloučenou nechala Kláře dopis v schránce. Bez obvinění. Bez výčitek.

«Moje holčičko.
Pokud někdy přijdeš a nenajdeš mě — věz, že jsem odešla ne od tebe. Ale k sobě. Nechci být břemenem. Nechci, abys musela volit mezi svědomím a časem. Ať je pro tebe jednodušší žít s myšlenkou, že už nejsem. Tak bude pro všechny klidněji. A pohodlněji. Jsi skvělá. Jen život se vyvinul jinak. Mám tě ráda.
Máma»

V domově důchodců si Marie nestěžovala. Četla, starala se o květiny v hale, někdy dokonce pekla koláče — stále ji pouštěli do kuchyně. Neplakala. A nečekala.

Ale každou noc, když na chodbě zhasli světlo, otevírala svou tašku a vytahovala malou fotografii. Klára, asi pět let. S mašlí a v červeném kabátku.

Marie hladila fotografii roztřesenými prsty, zavírala oči a šeptala:

— Dobrou noc, můj ptáčku. Ať se ti daří dobře.

A usínala. S pocitem, že někde tam, v jiném městě, v jiném životě, možná ještě někdo myslí na ni.