Manželova nevěra — to není něco, co by se dalo jen tak zapomenout. Po letech jsem potkala ženu, se kterou mě tehdy zradil. A nečekala jsem, že od ní uslyším to, co mi řekla…

Nevěra — to není hádka, po které můžete říct «všechno je v pořádku» a jít dál svým životem. Je to rána. Zdá se, že se zaceluje, ale jakmile se jí dotknete, bolest se vrátí.

Všechno vyšlo najevo náhodou. Nechal telefon na stole. Zpráva. Dvě krátké věty — a všechno bylo jasné. Pak následovaly rozhovory, slzy, jeho lítost, mé pochyby. Byla jsem na pokraji toho, že odejdu. Ale neodešla jsem. Zůstala jsem — kvůli dětem, kvůli domovu, kvůli sobě. Přesto od toho dne jsem mu nikdy doopravdy nevěřila.

Její jméno jsem si pamatovala. Tvář — pouze z fotografií, které jsem náhodou získala. Léta jsem o ní přemýšlela jako o té, která zničila můj život. Bylo mi jedno, jestli věděla, že je ženatý. Byla «tou druhou». A já — tou, která se zvedá z popela.

Skoro patnáct let uběhlo. Manžel už dlouho není. Poslední roky našeho manželství jsme žili vedle sebe, ale ne spolu. Mezi námi nezůstalo ani teplo, ani blízkost. Prostě jsem žila dál — ze setrvačnosti, bez skutečných citů.

A najednou jsem ji potkala.

Úplně náhodou — v poliklinice. Fronta, hluk, starší ženy, které mluvily o lécích a vnoučatech. A najednou — ona. Poznala jsem ji okamžitě. Pohled, držení těla, chůze. Stárnoucí, šedivá, ale stále stejná.
Chtěla jsem odvrátit pohled, předstírat, že se mýlím. Ale ona přistoupila.
— Omlouvám se… jmenujete se…?
Přikývla jsem. Nebyla jsem schopná vyslovit jediné slovo. Srdce mi bušilo, prsty sevřené v pěst.
— To jsem já, — řekla tiše.
Mezi námi se rozhostilo ticho.
A pak řekla to, co jsem nikdy nečekala, že uslyším:
— Chci se omluvit. Tehdy jsem neměla odvahu. Vím, že to nic nezmění, ale tehdy jsem opravdu nevěděla, že není svobodný. Dozvěděla jsem se to příliš pozdě. Bylo mi to trapné. Všechno skončilo rychle. A vy jste zůstala s bolestí.

Dívala jsem se na ni — a neviděla jsem v ní tu sebevědomou ženu z dávných fotografií. Přede mnou stál člověk — unavený, upřímný, s tichým hlasem, ve kterém znělo politování.

Netušila jsem, co říct. Prostě jsme mlčely.
Pak dodala:
— Tehdy se zhroutil i můj svět. A od té doby nosím v sobě ten pocit — vaši bolest, své mlčení, tu hanbu. I když jsme se nikdy neznaly.

A najednou jsem poprvé za všechny ty roky přestala v ní vidět «rozvracečku». Viděla jsem ženu, jako jsem já. Zlomenou, provinilou, zestárlou. V jejích očích nebylo žádné ospravedlnění — jen únava.

Neřekla jsem: «Odpouštím ti».
Neřekla jsem: «Máš pravdu».
Řekla jsem jen:
— Je dobře, že jsi to řekla.

Sedla si kousek opodál. Čekaly jsme v tichu. A poprvé po dlouhé době ticho nebolelo.

Doma jsem dlouho seděla u kuchyňského stolu a hleděla do šálku zchladlého čaje.
A najednou jsem cítila, jak se uvnitř ulevuje.
Ne proto, že by se na všechno zapomnělo, ale protože to pustilo.
Tato bolest už mě více neovládala.

Možná jsme tehdy byly obě oběťmi — každá svým způsobem.
A dnes chápu: nenávist neléčí.
Minulost už způsobila dost bolesti. Nechť je alespoň přítomnost klidná.