Manželka mě opustila a nechala mě se čtyřletým synem s autismem, a po dvou letech se objevila celá uplakaná s taškou dárků a omluvami. Vzal jsem od ní tu tašku, podíval se jí do očí a…

Je mi 41 let a jsem otec-samotář. Moje žena odešla před dvěma lety, s tím, že vychovávat našeho čtyřletého syna s autismem je pro ni „příliš těžké“, takový život si nepředstavovala.

Uběhly dva roky. Chcete vědět, co to znamená — dva roky jeden na jednoho s výjimečným dítětem? Není to film, kde otec-hrdina všechno zvládá s úsměvem. Je to o tom, že vstáváte v šest ráno, protože váš syn má pevný režim, a pokud zaspíte byť jen o deset minut — celý den je zkažený. Je to o tom, když křičí půl hodiny, protože tričko není ten správný odstín modré. Je to o tom, když v obchodě padá na podlahu a křičí, zatímco lidé vytahují telefony a natáčí to, a vy sedíte vedle něj a snažíte se ho obejmout, zatímco nějaká babička zasyčí: “Toho jste opravdu rozmazlili”.

Naučil jsem se žít podle rozvrhu. Pracuji na dálku — měl jsem štěstí, že šéf je rozumný. Terapie třikrát týdně. Logoped v úterý. Speciální pedagog ve čtvrtek. Procházky přesně ve dvě hodiny odpoledne, vždy stejnou trasou. Večeře v šest. Koupel v sedm. Spánek ve 20:30. Pokud se něco posune — nastane hysterický záchvat na dvě hodiny.

Přátelé rychle zmizeli. Nejdříve mě zvali do baru, na fotbal. Odmítal jsem — nebylo s kým syna nechat. Poté přestali zvát. Nejlepší přítel při posledním setkání řekl: “Ty jsi nějaký jiný”. No jo, jiný. Zkus dva roky se normálně nevyspat.

Rodiče pomáhali ze začátku. Máma přijížděla na návštěvu. Ale po tom, co ji syn kousl při záchvatu, začala přicházet méně častěji. A pak táta opatrně řekl: “Možná existují speciální zařízení? Přece jsi ještě mladý, život máš před sebou”. Požádal jsem je, aby odešli. Od té doby se skoro nestýkáme.

Ale syn se zlepšoval. Pomalu, ale pokračoval vpřed. Začal říkat jednotlivá slova. Ukazuje obrázky, co chce. Je klidnější. Terapeutka řekla: “Děláte úžasnou práci”. Usmál jsem se, i když jsem byl uvnitř jako vymačkaný citrón.

A pak, po dvou letech, se ONA objevila.

Neděle. Chystali jsme se na procházku — ve dvě hodiny je to přísně dané. Zvoní zvonek u dveří. Otevřu — ona. S obrovskou taškou plnou dárků. Celá elegantní: make-up, nový kabát, účes. Oči červené — asi plakala před příchodem.

“Ahoj”, — hlas se jí třese. “Přišla jsem. Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu. Stýská se mi. Po vás. Po něm. Jsem připravená to zkusit znovu”.

Jen jsem stál a díval se. Na ženu, která porodila mého syna a opustila nás, když bylo opravdu zle.

“Chodila jsem k psychologovi”, — začala mluvit rychle. “Pracovala jsem na sobě. Jsem teď jiná. Opravdu. Koupené mu hračky — rozvojové, speciální, četla jsem, co děti jako on potřebují”.

Jako on. Tak to řekla — JAKO ON.

“Kde je?” — snaží se nahlédnout do bytu.

Syn zrovna vykoukl z pokoje. Uviděl ji. Ztělesněně ztichl.

“Ahoj, maličký!” — poklekla, natáhla tašku. “Maminka přišla! Podívej, co přinesla!”

Syn na ni pohlédl. Prázdně se podíval. Otočil se a odešel zpět. Neuznal ji. Nebo nechtěl.

Zbledla. Vstala.

“Potřebuje čas”, — hlas už je tvrdší. “Ale jsme přece rodina. Začněme od začátku. Jsem přece jeho matka, nakonec”.

A mě to udeřilo. Ani ne vztek. Jen chladné uvědomění.

“Ty se chceš vrátit”, — říkám já. “No ne k nám. Chceš se vrátit k obrazu. K rodině, která nikdy nebyla”.

“Co? Ne, já chci…”

“Opustila jsi čtyřleté dítě”, — neřvu. Klidně to říkám. “Dítě, které mělo strach. Které nevědělo, kam se poděla máma. Vybrala jsi si sebe”.

“Nezvládala jsem to!”

“JÁ TAKY NEZVLÁDAL!” — tady jsem se rozkřikl. “Myslíš, že to pro mě bylo snadné? Myslíš, že jsem nechtěl všechno nechat být? Ale nenechal jsem. Protože je to můj syn”.

Začala plakat. Opravdu plakat.

“Prosím… dej mi šanci…”

Dívám se na tu tašku plnou dárků. Na její drahý kabát. Na manikúru. Dva roky žila tak, jak chtěla. A já vstával každý den v šest ráno a nespal v noci, když měl záchvaty.

“Víš, co je na tom nejdivnější?” — říkám já. “Ani se nezlobím. Je mi to prostě jedno. Jsi pro mě nikdo”.

“Ale já jsem jeho matka…”

“Ne”, — kroutím hlavou. “Matkou se nestaneš jen tím, že porodíš. Matkou se staneš, když zůstaneš. O třetí ráno, když křičí. Když ti ve školce řeknou, že tvé dítě je nenormální. Když sedíš na podlaze v supermarketu a objímáš ho, zatímco davy to natáčejí. To je pak, když jsi rodič”.

Stojí, slzy jí tečou.

“Prosím…”

Vezmu od ní tu tašku. Položím ji na zem.

“Odejdi”, — říkám. “Už nikdy se nevracej. Chceš peníze — budu platit alimenty, kolik soud určí. Ale do našeho života se nevrátíš”.

“Nemůžeš…”

“Můžu. Mohu chránit syna před někým, kdo ho už opustil”.

Zavřel jsem dveře. Ne práskl. Jen tiše zavřel.

Stojím ve vstupní hale, slyším, jak za dveřmi pláče. Potom kroky. Výtah. Ticho.

Syn vyšel z pokoje. Přišel, objal mě za nohu — tak dává najevo, že mě má rád.

“Jít na procházku”, — říká. “Dvě hodiny”.

Dívám se na hodiny. Přesně dvě.

“Ano, sluníčko”, — vzal jsem jeho bundu. “Pojďme. Podle naší trasy”.

Oblékám se, vidím se v zrcadle. Šediny na skráních. Kruhy pod očima. Je mi 41, ale vypadám na padesát.

Ale syn se usmál, když jsme vyšli. Zřídka se usmívá. To má velkou cenu.

Přemýšlel jsem: možná vypadám příšerně. Možná život nemám takový, o jakém jsem snil. Ale jsem tu. Zůstal jsem. A to je všechno, na čem záleží.

Jen jedna otázka mě trápí: udělal jsem správnou věc? Možná jsem jí měl dát šanci? Co když se opravdu změnila? Možná jsem kvůli svému zranění připravil syna o matku? Co myslíte?