Manžel utratil celou svou výplatu na vybavení pro zimní rybolov. A to, že dcera zůstala bez zimní bundy, ho vůbec netrápí

Nedávno však můj manžel Igor překonal sám sebe. Na podzim naše dcera nastoupila do první třídy. Samozřejmě, že jako většina dětí tohoto věku, je náladová, ale celkově je dobrá a starostlivá holčička.

V tomto roce udeřily mrazy už v listopadu. Právě jsem si všimla, že zimní bunda naší dceři začíná být malá. Ne že by to bylo úplně kritické, ale bylo vidět, že rukávy jsou krátké a zip na břiše stěží drží. Vše by bylo v pořádku, ale malé děti se často válí a hrají ve sněhu. Takže by mohla snadno onemocnět.

– Musíme Sofii koupit novou bundu, – řekla jsem manželovi večer, když dcera už spala. – O víkendu pojedeme do obchodu.

Manžel si zabručel něco jako „hmm“, i když ho v tu chvíli evidentně víc zajímal televizor než já. Rozhodla jsem se, že mu to později ještě jednou připomenu.

O pár dní později přišel manžel domů v skvělé náladě. Usmíval se, jako by zářil.

– Co se stalo? – zeptala jsem se.

– Dostal jsem výplatu! – oznámil hrdě.

No, pomyslela jsem si, skvělé. Teď určitě koupíme bundu, ještě i zimní boty pro dceru. A možná i něco pro mě zbyde. Radovala jsem se a v duchu už plánovala, co kam dáme.

Ale moje radost netrvala dlouho. Druhý den, ve svém volném dni, Igor náhle zmizel ráno brzy.

– Kde jsi? – zavolala jsem.

– Ve městě, – odpověděl manžel a zavěsil.

„Divné… Možná ho náhle povolali do práce,“ – pomyslela jsem si.

Večer se manžel vrátil s dvěma obrovskými taškami a s jakousi dlouhou tyčí pod paží.

– Co to je? – zeptala jsem se, zatímco manžel zápasil v předsíni.

– To není cirkus, ale zimní rybaření, – usmál se. – Teď ti ukážu všechno, pojď rychle!

Ukázalo se, že manžel utratil výplatu na vybavení. Vrták na led, termosku, termoprádlo, nějaké bedýnky, udice a dalších tisíc maličkostí, jejichž názvy jsem si ani nezapamatovala.

– To je všechno? – konečně jsem se zeptala.

– Ano, zdá se, že všechno, – usmíval se spokojeně manžel. – Snad jen stan budeme muset ještě dokoupit, ale to později.

Na to jsem praskla.

– Počkej! To jsi utratil všechny peníze?! Všechny?!

– No ano, – klidně odpověděl Igor, jako by to bylo samozřejmé. – A co? Je to přece moje výplata, nemůžu si občas dopřát.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že večer nejspíš neproběhne klidně.

– A bunda pro dceru? Přemýšlel jsi o ní? Nebo bude chodit v té staré až do jara?! A když si Sofia něco nastudí, kdo s ní bude běhat po doktorech? Ty snad?

Manžel se na mě podíval, zamračil se a zjevně si ne hned vzpomněl, o čem jsem mu před pár dny mluvila.

– No, nějak to koupíme, – zamumlal. – Proč jsi tak rozčilená?

– Nějak? – vybuchla jsem. – Nějak! Máme zimu takovou, a ty mi říkáš “nějak”! A co budeme potom jíst?

Dále, upřímně řečeno, začal skandál.

Igor se pokoušel omluvit…

Pak si nakonec uvědomil, že to přehnal, a jaksi posmutněl. Omluvit se nebo něco nabídnout ale nezamýšlel.

Řekl jen:

– Přeháníš. Najdeme peníze na bundu. Anebo koupíme z druhé ruky.

Tehdy jsem prostě opustila místnost, abych se ještě více nerozčílila.

Nakonec jsme samozřejmě dceři bundu koupili, ale museli jsme zkrátit vánoční rozpočet a šetřit peníze za jídlo. Nedostala jsem žádné dárky, manžel jen ponožky a pro dceru jsme s obtížemi vybrali levnější panenku.

Na svůj rybolov manžel dosud nevyrazil.

Teď při slově „výplata“ asi pokaždé znervózním. Protože náš tatínek ji může utratit za cokoliv, kromě skutečně potřebných věcí.