Můj manžel jezdí na ryby každou druhou sobotu. Je to letitá tradice — ještě z dob, kdy byly děti malé. Kamarádi, brzký odjezd, termoska s kávou, pruty v kufru. Vždycky jsem to brala v klidu. Je to jeho čas, jeho odpočinek.

Tu sobotu odjel jako obvykle. V šest ráno. Políbil mě na tvář, otočila jsem se a znovu usnula.

Přes den jsem jela do obchodu — do jiné čtvrti, dál od domova, protože tam je lepší výběr. Jela jsem neznámou ulicí a zkrátila si cestu přes dvory.

A uviděla jsem jeho auto.

Stříbrné kombi — naše. Stálo u starého pětipatrového domu. Poznala jsem ho hned — podle promáčkliny na zadním nárazníku, kterou se manžel už dva roky chystá opravit a pořád se k tomu nemá.

Projela jsem kolem. Zastavila jsem asi o dvacet metrů dál.

Seděla jsem a dívala se do zpětného zrcátka.

Naše auto. U neznámého domu. V jednu odpoledne v sobotu, kdy měl být manžel u řeky, čtyřicet kilometrů odsud.

Otočila jsem se. Přijela jsem blíž. Zaparkovala jsem naproti tak, abych viděla na vchod i na auto.

Seděla jsem a čekala.

Prvních deset minut jsem sama sebe přesvědčovala, že to má vysvětlení. Zastavil se za někým z přátel. Něco koupit. Kvůli nějaké záležitosti. To se přece stává.

Po dvaceti minutách už ta vysvětlení zněla méně přesvědčivě.

Po čtyřiceti minutách se dveře vchodu otevřely.

Vyšel manžel. Za ním — žena. Tak kolem padesáti. Neznámá. Zastavili se u vchodu a mluvili spolu — neslyšela jsem je. Pak něco řekla a on se zasmál. Na vteřinu mu položila ruku na rameno. Potom se vrátila zpátky do domu.

Přišel k autu. Sedl si. Odjel.

Seděla jsem a dívala se, jak jeho auto mizí za zatáčkou.

Pak jsem se dívala na dveře vchodu, za kterými ta žena zmizela.

Hodinu jsem proseděla u toho domu. Viděla jsem to, co jsem viděla — dvě tři minuty u vchodu, ruka na rameni, smích.

Možná to nic neznamená. Možná je to kolegyně, stará známá, sousedka z minulého života. Možná si něco namlouvám.

Ale on řekl, že jede na ryby.

Dojela jsem do obchodu. Vzala jsem, co bylo potřeba. Vrátila jsem se domů. Připravila jsem večeři.

Manžel přijel v šest večer. S pruty — v kufru opravdu byly, slyšela jsem, jak cinkaly. Voněl kouřem z ohně — opravdovým. Vyprávěl o úlovku, o počasí, o tom, že Marek chytil štiku.

Poslouchala jsem. Prostírala jsem na stůl.

Neřekla jsem nic.

Večer, když usnul, jsem ležela ve tmě a přemýšlela.

Co jsem vlastně viděla. Co to může znamenat. Co mám udělat s tím, co jsem viděla.

Druhé ráno jsem udělala něco, co jsem za dvacet šest let manželství nikdy neudělala.

Vzala jsem jeho telefon, zatímco byl ve sprše.

Neprocházela jsem ho dlouho — jen jsem otevřela poslední hovory. Jedno číslo se opakovalo často. V kontaktech bylo uložené pod jménem — Práce.

Ale já vím, jak má pojmenované pracovní kontakty — vždycky je tam jméno a příjmení nebo název firmy. Samotné slovo Práce nikdy nepoužívá.

Zapamatovala jsem si to číslo. A telefon vrátila zpátky.

Manžel vyšel ze sprchy a zeptal se, co bude k snídani. Řekla jsem — udělám míchaná vajíčka. Řekl — skvělé.

Snídali jsme. Mluvili jsme o plánech na týden, o dětech, o drobných věcech z domácnosti.

Všechno bylo jako obvykle.

Jenže já už teď věděla něco, co jsem v pátek ještě nevěděla. A pořád jsem nevěděla, co si s touhle znalostí počít.

O dva dny později jsem to číslo vytočila.

Ozvala se žena. Řekla jsem manželovo jméno a zeptala se — znáte ho?

Odmlčela se asi na tři vteřiny.

Pak řekla — ano, znám. A kdo jste vy?

Řekla jsem — jsem jeho žena.

Další slova, která vyslovila, převrátila všechno, co jsem si o tom člověku a o našich dvaceti šesti letech myslela.

Řekněte upřímně — udělala jsem správně, že jsem té ženě zavolala přímo, nebo jsem si měla nejdřív promluvit s manželem?

Řekněte upřímně — udělala jsem správně, že jsem zavolala zpátky do firmy, nebo to přátelství stálo za to, abych mlčela?