Manžel odjel na služební cestu — a nevrátil se… z velmi podivného důvodu
Byli jsme zvyklí na jeho služební cesty. Alekův život byl plný častých výjezdů — dva až tři dny v jiném městě, schůzky, klienti, hotelové pokoje a nekonečné reporty. Neměla jsem tyto období ráda, ale naučila jsem se s nimi žít. Často jsme vtipkovali, že je to dokonce užitečné — stihneme si aspoň trochu chybět.
Toho dne odjel v úterý ráno. Obyčejný kufr, pár košilí, notebook, cestovní hrnek s čajem. Dal mi pusu na čelo a řekl: «Vrátím se v pátek». Popřála jsem mu hodně štěstí a připomněla, ať nezapomene koupit chleba cestou domů. Usmál se: «Samozřejmě».
Pátek přišel. A zmizel.
Nejdříve jsem si nedělala starosti. Někdy se mu nepodařilo vrátit včas — mohla se protáhnout schůzka nebo zpozdit let. Ale tentokrát telefon neodpovídal. Zprávy zůstávaly nepřečtené. Ani kolegové, ani kancelář nevěděli, kde je. Nikdo nedokázal s jistotou říci, zda v určený den opustil práci, nebo zůstal.
O den později jsem podala oznámení na policii. Začaly kontroly. Prohledávaly se kamery. Telefon — vypnutý. Platební karta — ticho. Jako by prostě zmizel. Beze stopy.
Po čtyřech dnech mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Mužský hlas mi pověděl:
— Váš manžel je tady. Je naživu. Ale zatím s vámi nemůže mluvit.
Zůstala jsem zkoprnělá. Kde je to «tady»? Co znamená «nemůže mluvit»?
Následující den přišel dopis. Papírový. Napsaný rukou. Jeho rukopis. Jeho styl. Jeho podpis.
«Promiň. Nejsem blázen. Jenom… vystoupil jsem na nádraží — a nedokázal jet dál. Viděl jsem ulici. Starý stánek s pečivem. Dívku, která vypadala jako naše v dětství. Stál jsem tam a najednou jsem si uvědomil: nechci jet tam, kam mám namířeno. Nevím, co vlastně chci, ale ne tohle. Zůstal jsem. Prostě jsem si sedl na lavičku a zůstal. Všechno bylo v pořádku, ale uvnitř — prázdno. Potřebuji přemýšlet. Najít sám sebe. Neopouštím tě. Jen nemůžu dál předstírat, že je vše normální».
Přečetla jsem ten dopis snad dvacetkrát. Snažila jsem se pochopit: je to deprese? krize? útěk? anebo upřímnost? Nevím, jestli mám hněv nebo strach. Prostě jsem nechápala, jak někdo může odejít — ne z domova, ale sám od sebe.
Našel se po dvou týdnech. Zavolal sám. Potkali jsme se. Byl hubený, mluvil tiše. Mluvil dlouze. O tom, jak dlouho šel špatnou cestou. Že chtěl být dokonalý — a ztratil sám sebe. Že by chtěl začít znovu, ale nic nežádá, nic neprosí. Jen — aby byl pochopen.
Nerozešli jsme se. Ale změnili jsme se. Poprvé za mnoho let jsme spolu začali mluvit doopravdy. A dodnes nevím, jestli to byla zrada — nebo pokus se zachránit. Ale jedno vím jistě: někdy podivný důvod — je ve skutečnosti skutečný. Jen je těžké ho přijmout, když jste zvyklí mít vše pod kontrolou.
