Manžel mi jen tak řekl: «Ty vůbec nejsi krásná!» — Tři roky spolu a on najednou takové tvrzení

Seznámili jsme se v únoru. Bylo chladno, mokro, a zdálo se, že v takové době nemůže žádný příběh začít. Ale začal. Ondřej ke mně přišel na zastávce — pamatuji si, jak jsem byla překvapená: měla jsem na sobě tlustou pletenou čepici, starý péřový kabát a oči unavené po noční směně. A on — s kávou pro dva a s takovým úsměvem, jako by ve mně viděl něco, co jsem ani já sama neviděla.

Byl o šest let starší, sebevědomý, pozorný. Po měsíci jsme se sestěhovali. Tehdy jsem žila s mámou a mladší sestrou — těsno, hlučno. Nabídl: «Bude útulnější, když budeme spolu». Souhlasila jsem téměř okamžitě. Toužila jsem po péči, tichu, pocitu, že si mě někdo vybírá.

Nejdříve mě rozmazloval. Připravoval večeře, zabalil mě do deky, když mi byla zima, a nosil čaj do postele. Říkal, že jsem výjimečná. Že moje hnědé oči — jako podzim. Že jsem taková «domácí» — v tom nejlepším smyslu. Věřila jsem. Dokonce jsem v sobě začala vidět tu výjimečnou ženu, o které mluvil.

Po půl roce začaly drobnosti. Najednou si všiml, že bych «mohla zhubnout pár kilo». Pak si začal dělat legraci, že mám “venkovský smích”. Někdy utrousil: «No ne všichni můžou být modelky». Nebylo to urážlivé, ale tak nějak… pichlavé. Ale neurazila jsem se. Vždyť jsem věděla, že mě miluje, že?

Uplynul rok. Začal být podrážděný. Beze slova vstal od stolu, když jsem něco povídala mimo téma. Začal říkat, že je unavený. Že nic nechápu. Že se nesnažím vyvíjet. A já se snažila — učila jsem se na večerních kurzech, vařila, žehlila jeho košile, psala vzkazy s přáním hezkého dne.

Nevšiml si toho. Nebo nechtěl si toho všímat.

Někdy, pozdní večer, když se díval na seriál, sedla jsem si v kuchyni a plakala. Bez hysterie, tiše. Zdálo se mi, že něco ve mně se zlomilo. Že jsem se stala nudnou. Že jsem sama vinna, že se vzdaluje.

Vše se změnilo jednoho večera. Chystali jsme se na narozeniny jeho kamaráda. Dlouho jsem vybírala šaty. Nakonec jsem si vybrala ty, které kdysi chválil. Přišla jsem, usmála se:
— Jak se ti líbím?
Ani se hned neotočil. A pak řekl:
— Vždyť víš, nejsi vůbec krásná. Obleč si něco skromnějšího.

Hned jsem to nepochopila. Hned jsem tomu nevěřila. Řekl to klidným tónem, jako by diskutoval o předpovědi počasí. Bez zlobu. Ale ta slova vypálila všechno.

Na ten večer jsem jela sama. Jen proto, že jsem nechtěla být doma. Pak jsem přespala u kamarádky. Za pár dní jsem se sbalila a odešla.

Nezavolal.

Ani jednou.

Uplynul rok. Teď si pronajímám malý ateliér, pracuji v designovém studiu. Neřeknu, že je to snadné. Ale zase se usmívám. Zase v zrcadle vidím sebe. Bez odsuzujících pohledů. Bez hodnocení.

Někdy ho chci odpustit. Někdy — vymazat z paměti. A někdy si prostě říkám: proč člověk, který říkal, že miluje, se rozhodl mě zlomit?
Tak se vás ptám, děvčata…
Řekněte upřímně — věřili jste někdy, že láska může být tak studená?