Manžel mi 10 let podváděl, myslel si, že o tom nevím. Ale já věděla. Jen jsem čekala na vhodný moment, a když konečně přišel, udělala jsem něco, co jsem od sebe sama nečekala…

Deset let jsem věděla, že mě manžel podvádí. Nejen jsem měla podezření — věděla jsem to jistě. Viděla jsem zprávy na jeho telefonu, když usnul. Cítila jsem cizí parfémy na jeho košilích. Zaznamenala jsem podivné výběry z karty — restaurace, hotely, dárky, které jsem nikdy nedostala.

Přítelkyně se ptaly, proč mlčím. Proč nedělám scény, nevyhazuji ho, nerozvádím se. Říkala jsem, že si nejsem jistá, zda je to všechno tak zlé. Lhala jsem. Sobě i jim.

Ve skutečnosti jsem plánovala.

Náš byt byl napsaný na mě. Moji rodiče nám ho koupili na svatbu a zapsali na moje jméno. Manžel tehdy nenamítal — tvrdil, že na tom nezáleží, jsme přece rodina.

Po smrti rodičů jsem zdědila jejich byt. Také jsem ho napsala na sebe. Manžel navrhoval prodat ho a investovat peníze do podnikání. Odmítla jsem a řekla, že je to památka na rodiče.

Každý měsíc jsem převáděla peníze na oddělený účet. Malé částky — tři sta, čtyři sta eur. Říkala jsem manželovi, že si šetřím na stáří. Kývl a nešel do detailů. Za deset let se nasbírala slušná suma.

Šperky, které mi darovali rodiče a babička, jsem tiše odnesla z domu. Přenesla jsem je do bankovní bezpečnostní schránky. Rodinné fotoalba, dokumenty, památeční věci — všechno jsem postupně přemístila k přítelkyni na úschovu.

Manžel si ničeho nevšiml. Byl příliš zaměstnaný prací a milenkami.

Máme dvě děti. Syn a dceru. Čekala jsem, až vyrostou. Až nastoupí na univerzity, začnou žít samostatný život. Nechtěla jsem je traumatizovat rozvodem v dospívání.

Minulý rok se dcera přestěhovala za studiem do jiného města. Syn už dva roky bydlí sám, pronajímá byt s přáteli. Oba si našli brigády, stali se nezávislými.

A já pochopila — nastal ten pravý moment.

Manžel se chystal na služební cestu. Opět na další. Věděla jsem, že žádná služební cesta není — jede ke své stálé milence do sousedního města. Už se scházeli tři roky. Nejdelší jeho mimomanželský vztah.

Pomohla jsem mu sbalit kufr. Políbila ho na rozloučenou. Popřála hodně štěstí.

Když se zavřely dveře, zavolala jsem realitního makléře. Dala jsem byt na prodej — urgentně, lehce pod tržní cenou. Kupce jsme našli za tři dny. Hotovost, rychlé vyřízení.

Byt byl psaný na mě. Nepotřebovala jsem jeho souhlas s prodejem.

Současně jsem vybrala všechny peníze ze společných účtů. Podle zákona mám právo na polovinu společného majetku. Ale protože byt byl můj a jiných velkých aktiv nebylo, vzala jsem si jen to, co bylo na účtech.

Podala jsem žádost o rozvod přes právníka. Uvedla jsem jako důvod — nevěra manžela. Přiložila jsem vytištěné zprávy, fotografie, účtenky. Důkazů bylo dost.

Manželovy věci jsem zabalila do krabic a odvezla do skladovacího prostoru. Zaplatila jsem měsíc nájmu. Adresu skladu jsem mu poslala emailem.

Sama jsem odjela do Španělska. Pronajala si byt v malém městečku na pobřeží. Teplé moře, slunce, klid. Žádný stres, žádné lži, žádné nevěry.

Manžel se vrátil ze služební cesty za týden. Přijel na známou adresu našeho domu. Vystoupal do čtvrtého patra, vložil klíč do zámku.

Zámek se neotevřel. Zámky vyměnili noví majitelé v den uzavření obchodu.

Zavolal mi. Nezvedla jsem telefon. Napsal na messenger — co se děje, kde jsem, kde jsou jeho věci, co se stalo s bytem.

Odpověděla jsem stručně: byt je prodaný, věci na skladě, adresa je v emailu. Dokumenty o rozvodu dostaneš přes právníka. Nepiš a nevolej mi.

Volal dva dny v kuse. Posílal zprávy — jednou s výhrůžkami, jednou s prosbami. Požadoval vysvětlení, obviňoval z krutosti, prosil o setkání a rozhovor.

Blokovala jsem jeho číslo.

Za měsíc přišlo oznámení — podal protinávrh, žádal polovinu z prodeje bytu. Jeho právník tvrdil, že je to společný majetek.

Můj právník předložil důkazy — byt byl koupen před sňatkem mými rodiči, zapsán na mě, nepodléhá rozdělení. Soud se postavil na mou stranu.

Manžel dostal nulu. Jen své osobní věci ze skladu a oznámení o rozvodu.

Děti volaly a ptaly se, co se stalo. Nezasvěcovala jsem je do podrobností. Řekla jsem jen, že jsme se s otcem rozvedli, že je to mé rozhodnutí, že jsem odjela začít nový život.

Syn to vzal klidně — už dlouho žije sám, má svůj vlastní život. Dcera byla rozrušená, ale přijala to. Neřekla jsem jim o otcově nevěře. Nechtěla jsem jim rozbíjet vztahy s ním.

Uběhlo půl roku. Žiji ve Španělsku, pracuji na dálku, ráno chodím běhat podél moře. Spím klidně. Nekontroluji cizí telefony, nehledám důkazy lží, nepředstírám, že je vše v pořádku.

Manžel nedávno napsal přes společnou známou. Prosil o odpuštění, říkal, že si uvědomil chybu, že chce všechno napravit. Že je připraven se změnit.

Neodpověděla jsem.

Deset let jsem to snášela, mlčela, sbírala síly. Plánovala každý krok. Čekala jsem na moment, kdy budu moci odejít, aniž bych zničila život dětí, aniž bych zůstala bez prostředků k životu.

A když jsem udeřila — ani nepochopil, co se stalo. Myslel si, že jsem slepá, důvěřivá, že nikam neodejdu. Že budu nadále snášet, jako jsem snášela předtím.

Mýlil se.

Řekněte upřímně: zachovala jsem se krutě, když jsem zmizela bez vysvětlení a vzala všechno? Nebo jsem měla právo na takovou pomstu po deseti letech klamání?