Manžel mě vyhnal z domu poté, co jsem se vrátila z chemoterapie a přistihla ho s milenkou, a za 24 hodin klečel na kolenou a prosil, abych se vrátila…

Diagnóza zněla jako rozsudek. Rakovina prsu, druhé stádium. Bylo mi čtyřicet dva a myslela jsem si, že mám ještě polovinu života před sebou. Lékař mluvil o léčebných protokolech, o chemoterapii, o prognózách — a já slyšela jen šumění v uších a tlukot vlastního srdce.

Manžel byl na konzultaci se mnou. Držel mě za ruku, přikyvoval lékaři, kladl otázky. Myslela jsem, že tím projdeme společně. Tolik let jsme byli spolu, dvě děti, společný domov, společný život. Věřila jsem, že v těžkých chvílích bude mou oporou.

Chemoterapie začala o dva týdny později. První sezení bylo hrozné — nevolnost, slabost, pocit, že tělo už ti nepatří. Vlasy začaly padat třetí den. Sama jsem si oholila hlavu stojící před zrcadlem a brečela. Manžel ten večer zůstal déle v práci.

S každým sezením se více a více vzdaloval. Přestal se ptát, jak se cítím. Nechodil se mnou na procedury — říkal, že se nemůže uvolnit. Večer trávil na telefonu, odcházel do jiné místnosti pro hovory. Přisuzovala jsem to stresu, tomu, že je pro něj těžké mě sledovat, jak trpím.

Po dalším sezení chemoterapie jsem se vrátila domů dříve než obvykle. Sousedka mě odvezla autem, protože taxi nebylo. Otevřela jsem dveře svým klíčem a slyšela smích z obývacího pokoje. Ženský smích, neznámý.

Seděli na pohovce — manžel a mladá žena. Líbal ji. Tak zaujatě, že ani neslyšeli, když jsem vstoupila.

Stála jsem ve dveřích, opřená o rám, protože nohy se mi podlamovaly. Oba se otočili. Tvář manžela na okamžik zkřivila hrůza, pak ztvrdla jako kámen.

— Zbal si věci a odejdi, — řekl chladně. — Chtěl jsem ti to říct dávno, ale čekal jsem na vhodný okamžik. Teď mám nový život. Už tě nepotřebuji.

Žena vedle něj se na mě dívala zvědavě, bez kapky viny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla v předsíni — holohlavá, bledá, vyčerpaná léky. A pochopila jsem: nevydržel to. Nechtěl být s nemocnou ženou, když bylo možné najít někoho zdravého a mladého.

Zbalila jsem si tašku, vzala doklady a odešla. Dokonce jsem ani neplakala — slzy prostě nebyly. Jela jsem k sestře. Otevřela dveře, viděla můj obličej a prostě mě objala, aniž by se ptala.

Tu noc jsem nespala. Ležela a přemýšlela, jak dál žít. Nemoc, samota, děti, kterým bude třeba nějak vysvětlit, proč mama a táta nejsou už spolu.

Další den ráno zazvonil zvonek. Otevřela sestra, pak mě zavolala. Na prahu stál manžel. Neoholený, s červenýma očima, na kolenou.

— Odpusť mi, — mluvil zmateně, lapal po dechu. — Nevím, co to na mě přišlo. Bál jsem se, ztratil jsem se, nezvládl jsem to. Ale miluji tě. Vrať se prosím. Budu tu vedle tebe, slibuji. Postarám se o tebe.

Sestra se na něj dívala s takovým opovržením, že sklopil oči.

A já stála a přemýšlela: co se za těch 24 hodin změnilo? Opustila ho milenka? Uvědomil si najednou, že byl podlý? Nebo se prostě vyděsil odsouzení okolí, rozvodu, dělení majetku?

Podívala jsem se na toho člověka, s nímž jsem prožila dvacet let, a pochopila — už ho neznám. A ani nechci poznat.

— Ne, — řekla jsem tiše, ale pevně. — Vyhnal jsi mě, když mi bylo nejhůře. Když jsem bojovala za svůj život. Vybral sis jinou ženu místo toho, abys mě podpořil. A teď, když se ti to zkomplikovalo nebo máš strach, chceš vše vrátit zpět. Ale tak to nefunguje.

Snažil se ještě něco říct, přísahal, sliboval. Ale sestra zavřela dveře před jeho tváří.

Uběhlo osm měsíců. Chemoterapie skončila, lékaři mluví o remisi. Vlasy dorůstají — krátké, šedivé, ale mé. Rozvod byl dokončen. Děti žijí se mnou, navštěvují otce o víkendech. Vrátila jsem se k práci, začínám znovu uspořádávat život.

Občas píše zprávy — žádá o setkání, rozhovor, dává najevo, že toho lituje. Neodpovídám. Protože chápu: skutečná láska nezmizí, když je těžko. Skutečná láska zůstává vedle i v těch nejtemnějších dnech. A to, co bylo mezi námi, nebyla láska — jen zvyk, který se rozpadl při první zkoušce.

Už nelituji, že jsem se rozhodla nevrátit. Zachránila jsem nejen své zdraví — zachránila jsem svou důstojnost.

A vy byste dokázali odpustit člověku, který vás zradil v nejtěžším okamžiku života? Nebo jsou věci, po kterých je cesta zpět navždy uzavřena?