Manžel mě požádal, abych se přestěhovala do domu jeho matky, abych se o ni postarala po mrtvici. Půl roku jsem se naplno věnovala péči o tchyni, a včera přišel domů s neznámou ženou a řekl mi něco, z čeho jsem ztratila řeč…

Žili jsme spolu dvacet dva let. Běžné manželství. Oba jsme pracovali, děti jsme neměli. Jeho matka se ke mně vždy chovala chladně, ale neurážela jsem se. Vídat jsme se moc často.

Před půl rokem dostala tchyně mrtvici. Těžkou. Už zůstala ležet. Manžel za mnou přišel do práce. Požádal mě, zda bychom mohli promluvit. Řekl, že jeho matka je sama a nemá, kdo by se o ni staral, že potřebuje mít někoho stále vedle sebe. Zeptal se, zda bych se k ní mohla přestěhovat.

Má práce byla dobrá. Stabilní. Hledala jsem ji dva roky po propouštění. Ale díval se na mě takovým způsobem, že bylo jasné — odmítnout nemůžu. Jeho matka, on jediný syn. Souhlasila jsem.

Dala jsem výpověď. Sbalila jsem si věci a přestěhovala se do domu jeho matky na okraji města. Velký starý dům, daleko od města. Manžel zůstal v našem bytě. Práce je daleko, nestihne jezdit každý den. Slíbil, že přijede o víkendech.

Začaly těžké dny. Tchyně nemluvila, nehýbala se. Jen očima hýbala. Krmit ji je třeba lžící, pomalinku. Každý den úplná koupel. Pleny měnit. Každé dvě hodiny otáčet, aby se neobjevily proleženiny. Vstávala jsem v noci, kontrolovala dech.

Manžel dával málo peněz. Na pleny, léky, jídlo pro tchyni. Pro sebe skoro nic nezbývalo. Rychle jsem zhubla. Přestala jsem se malovat. Chodila jsem ve starých domácích věcech. Nebylo kam se hezky oblékat.

První měsíc manžel přijížděl každý víkend. Seděl hodinu, dvě, ptal se na matku. Pak začal jezdit méně často. Jednou za dva týdny. Potom jednou za měsíc. Práce, unavený, není čas.

Volala jsem mu každý večer. Vyprávěla o tchyni, o jejím stavu. Poslouchal krátce. Na mě se nikdy neptal.

Po třech měsících jsem ho požádala, aby zůstal s tchyní alespoň na jeden den. Musela jsem k lékaři, a taky prostě vyjít z domu. Odmítl. Řekl, že neumí pečovat o ležící osoby, že já to zvládnu lépe.

Zůstala jsem. Pokračovala jsem. Dny se staly stejné. Vstávání v šest. Krmení. Procedury. Úklid. Znovu krmení. Do kola až do noci. Zapomněla jsem, jak vypadá město. Jak normálně mluvit s lidmi.

Manžel volal stále méně. Někdy nezvedl telefon. Napsal — na schůzce, zavolám zpět. Nezavolal. Peníze posílal na kartu mlčky.

Před dvěma měsíci úplně přestal jezdit. Jen posílal peníze. Žila jsem z těch převodů. Kupovala pleny, léky pro tchyni, jídlo.

Včera přijel poprvé po dvou měsících. Byla jsem ráda. Nachystala stůl, chtěla jsem si normálně popovídat. Ale nepřijel sám.

s ním byla žena. Mladá. Asi 35 let. Představil ji jako kolegyni, která teď bude pomáhat s péčí o matku. Dokonce jsem se zaradovala. Myslela jsem — konečně pomoc.

Poté mě pozval do jiné místnosti. Vysvětlil. Že spolu jsou už čtyři měsíce. Že už dlouho chtěl odejít, ale neměl odvahu. Že tato žena souhlasila žít zde, starat se o jeho matku. Že si musím sbalit věci. Dnes.

Stála jsem a poslouchala. Hned mi to nedošlo. Zopakoval to. Byt ve městě zůstává mně, netrvá na něm. Ale tady už nejsem potřeba. Jeho nová žena mě nahradí.

Zeptala jsem se na tchyni. Řekl — matka nic nepochopí, není přece při vědomí. Na tom, kdo se o ni stará, nezáleží.

Sbalila jsem si věci. Moc jich nebylo. Za půl roku jsem nic nekupovala. Dožívala jsem ve starém. Manžel objednal taxi. Odjela jsem.

Teď sedím v bytě sama. Dívám se na ruce. Za ten půlrok zestárly. Kůže zhrubla od praní a úklidu. Nehty polámané. Dala jsem půl roku života. Opustila pracovní místo. Podlomila zdraví. Starala se o jeho matku, která mě nikdy neměla ráda. A on mě prostě vyměnil. Jako starou hadru za novou.

Řekněte, jsem si sama viníkem, že jsem souhlasila? Nebo bylo možné včas pochopit, že mě využívá? A jak teď žít s vědomím — že půl roku bylo vyhozeno na někoho, kdo si ničeho nevážil?