Maminka mi už dlouho slibovala náš rodinný dům u jezera – ale poté, co jsem zaplatila opravu, se náhle rozhodla jinak

Od dětství jsem ten dům milovala. Starý dřevěný srub u jezera, vonící smolou, horkými letními večery a teplem maminčiných koláčů. Jezdili jsme tam každé léto: koupali se do modra, chytali ryby s tátou, usínali pod šumem vody. Pro mě nebyl ten dům jen chata — byl symbolem rodiny, lásky a něčeho opravdu blízkého.

Když mi bylo třicet pět, maminka řekla:

— Víš, že ten dům bude tvůj. Už jsem se tak dávno rozhodla. Máš ho nejradši, vždycky ses o něj starala.
Nežádala jsem, jen věřila jejím slovům.

O rok později se dům začal rozpadat: základ se naklonil, střecha se prohýbala, okna se rozpadala stářím. Maminka už byla stará, žádné peníze neměla.

Bez zbytečných řečí jsem začala s opravou. Odmítla jsem dovolenou, drahé nákupy, spoustu věcí… Investovala jsem vše do toho domu. Brigáda pracovala celé léto. Jezdila jsem tam každý víkend — kontrolovala, pomáhala, vybírala barvy, vybírala nábytek. Zdálo se, že dávám dech tomu nejšťastnějšímu místu na světě.

— Jaký je teď krásný, — usmívala se maminka. — Je úplně jako nový.
— Vždyť jsem říkala, že bude žít, — odpověděla jsem.

O pár měsíců později, když byl dům hotový, jsme seděly na verandě. Maminka byla nějaká nesvá.
— Poslouchej, Lauro… dům jsem dala Emilii, — řekla tiše.
— Cože? — zpočátku jsem nechápala.
— Teď je v těžké situaci. Rozvod, dítě, nemá kam jít. Vždyť je to tvoje sestra…

Jen jsem seděla a mlčela. Něco ve mně se přetrhlo. Maminka se ani nezeptala. Jen tak vzala a dala. Ačkoli roky říkala, že dům je můj. Ač jsem do něj vložila vše. I když o něj Emilie nikdy nepečovala, nejezdila, nezajímala se.

Nekřičela jsem. Jen jsem bolestně sevřela prsty do pěstí a odešla. Několik dní jsem nemohla jíst ani spát. Bylo to tak bolestné, že mi to vhánělo slzy do očí. Měla jsem pocit, že mi vyrvali srdce — a řekli: «No, ty jsi přece silná, zvládneš to».

Pak jsem zavolala. Zeptala jsem se:
— Ty toho aspoň lituješ?
Maminka odpověděla:
— Chtěla jsem jen pomoct oběma… Ale nejspíš jsem zranila tu, která byla vždycky blízko.

Od té doby jsem začala jezdit méně. Měli jsme těžké hovory. Dům u jezera už pro mě nebyl domovem. Zůstala jen prázdnota a nedůvěra. A rána, kterou nevyléčí čas ani omluvy.

Někdy podvod přichází ne od nepřátel, ale od těch nejbližších. Sliby, dané z lásky, by měly být svaté. Zvláště mezi rodiči a dětmi. Ničit lze během vteřiny — to, co se budovalo roky.