Maminka mě ujišťovala, že žije sama a nikdo ji nepotřebuje, od té doby, co táta zemřel, a když jsem k ní přijela neohlášeně a uviděla na prahu mužské boty, okamžitě jsem měla jednu myšlenku, ze které mi bylo úzko…

Otec zemřel před třemi lety. Infarkt. Rychle. Maminka zůstala sama v jejich společném domě, kde žili čtyřicet let. Volala jsem každý den, jezdila po víkendech. Nabízela jsem jí, aby se přestěhovala ke mně. Odmítala: “Proč? Sama jsem v pořádku. Už jsem si zvykla”.

Posledního půl roku byla jiná. Oživlá. Zase se začala líčit. Koupila nové šaty. Když jsem se jí ptala, zda je všechno v pořádku, stručně odpovídala: “Ano, všechno je v pořádku. Neboj se”.

Minulou sobotu jsem se rozhodla přijet neohlášeně. Prostě jen skočit na návštěvu. Přijela jsem k domu, otevřela dveře svým klíčem. A zastavila se na prahu.

Mužské boty. Pečlivě stojí vedle maminčiny obuvi. Velké, vyčištěné. Cizí.

Srdce mi pokleslo. V hlavě okamžitě proběhla myšlenka — podvodník. Kolik jsem slyšela příběhů o osamělých starších ženách, které někdo oklamal, využil a nechal s ničím.

Přišla jsem tiše. Z obývacího pokoje se ozval mužský hlas, potom maminčin smích. Neslyšela jsem ji takto smát se po smrti otce. Lehce, od srdce.

Vstoupila jsem do obýváku. Maminka seděla na pohovce vedle muže jejího věku. Šedivý, v svetru, brýle na nose. Prohlíželi si fotoalbum, nakláněli se k sobě. Blízko. Příliš blízko.

Maminka zvedla hlavu, uviděla mě. Obličej zbledl. Vyskočila: “Ty… nečekala jsem…”

Muž také vstal. Zaskočený. Nešikovně mi pokývl.

Stáli jsme všichni tři. Ticho tlačilo.

“Mami, co se děje?” — zeptala jsem se. Hlas mi vyšel chladněji, než jsem chtěla.

Sklopila oči. Ruce sevřela v pěst. “Seznam se. To je… my se scházíme. Už půl roku”.

Dýchání se mi sevřelo. Ne proto, že se stýká s někým. Protože to řekla takto. Jako by prosila o odpuštění za něco špatného.

Muž podal ruku: “Omlouvám se za trapnost. Odejdu, jestli je to potřeba…”

“Ne!” — maminka ho chytla za ruku. Potom se na mě podívala. Oči plné slz. “Prosím, neodcházej”.

Posadila jsem se na křeslo. Nohy se podlamovaly. “Mami, proč jsi to skrývala?”

Posadila se na pohovku. Zakryla tvář rukama. Ramena se třásla. On ji objal kolem ramen, opatrně, jemně.

“Protože jsem se bála,” — zašeptala skrz slzy. — “Bála jsem se, že si pomyslíš… že zrazuji tátu. Že jsem ho příliš rychle zapomněla. Že jsem ho nemilovala dost, když jsem s někým jiným”.

Srdce mi sevřelo. Přišla jsem k ní, posadila se vedle ní. Vzala ji za ruku.

“Mami…”

“Nezapomněla jsem na něj,” — plakala na vzlyky. — “Miluji ho. Vždy ho budu milovat. Čtyřicet let spolu. Ale tak moc jsem byla sama. Probouzet se ve prázdném domě. Kuchařit pro jednu. Mlčet ve večerech. Je mi šestdesát osm. Nejsem připravena jen přežívat”.

Zvedla ke mně oči — červené, vyděšené. “Odpusť mi. Odpusť, že jsem tak slabá. Že jsem nedokázala zůstat věrná jeho památce”.

Hrdlo se mi sevřelo. Objala jsem ji. Pevně, jako když mě v dětství objímala ona.

“Mami, nejsi slabá. A nezrazujes tátu. On by nechtěl, abys byla nešťastná”.

Vzlykla. “Opravdu?”

“Opravdu. Strávila jsi s ním celý život. Byla jsi vedle něj až do konce. Zasloužíš si právo na štěstí. Na novou lásku. To neanuluje starou”.

Seděli jsme objímaje se. Plakala mi na rameni. A ten muž seděl vedle, držel její ruku a mlčel. Viděla jsem, jak se na ni dívá. S tak něžností, tak péčí.

Potom jsme spolu pili čaj. Vyprávěl, jak se seznámili v knihovně. Jak náhodou začali mluvit o knize. Jak se začali scházet. On je také vdovec. Také osamělý. Také se bál odsuzování.

Když jsem odjížděla, maminka mě vyprovodila k autu. Objala na rozloučenou. “Děkuji,” — zašeptala. “Za pochopení”.

Přitiskla jsem ji k sobě. “Buď šťastná, mami. Zasloužíš si to”.

Teď žijí spolu. V tom stejném domě, kde maminka žila s tátou čtyřicet let. Fotografie táty stojí na policích. Nejsou ukryty, nejsou odstraněny. Jsou součástí historie. Ale život pokračuje.

Řekněte upřímně: proč společnost nutí vdovy a vdovce cítit vinu za novou lásku? Kolik let je potřeba čekat, aby právo na štěstí se nezdálo zradou? A zda láska k zesnulému člověku vylučuje právo znovu se zamilovat?