Máma žije pouze mým životem a životem mých dětí, neustále vnucuje svůj názor…
Jsem vdaná 10 let, jsme tradiční rodina s třemi dětmi. Když jsem se vdávala, odstěhovala jsem se z města, kde jsem do té doby žila s mámou a babičkou. Poté babička zemřela. Máma zůstala sama, hodně se jí stýskalo, občas nás navštěvovala, ale nějak se s tím vyrovnala a pracovala.
Po několika letech jsme ji přestěhovali k nám, protože měla vysoký krevní tlak, bolest kloubů a podobně. Měla jsem strach, a tak jsme ji přestěhovali. Souhlasila. Celý život žila sama se svou maminkou bez manžela. Pronajali jsme jí byt poblíž, platíme ho, našli jsme jí práci.
Ale problém je v tom, že žije jen mým životem a životem našich dětí. Když nás dřív jen navštěvovala, bylo to nějak v pořádku. Ale teď je naprosto ponořená do našeho života. To nepotřebuji, unavuje mě to, je tu hyperkontrola a hyperochrana, má vlastní pohled na svět a názor, a ten mi neustále vnucuje i dětem (neřídí se náboženskými pravidly).
Neustále něco dělám špatně, nevychovávám správně, musí vědět všechno, co se u nás děje, naše chůvy neustále zpovídá o tom, co jsme dělali. Každým rokem se naše vztahy zhoršují. Tak žijeme už dlouho. Doma jsem podrážděná, začala jsem pochybovat o sobě jako matce, pořád cítím mámu vedle sebe.
Omezila jsem její návštěvy s výmluvou, že děti mají jiné plány ve zbytku dní. Mého muže nebere vážně, jakoby jí bránil splynout se mnou a dětmi a žít tak, jak žila a vychovávala mě se svou maminkou.
Občas na mě vylévá své strasti a cítí se nepotřebná. Neustále lavíruji, nevím, jak se udržet emocionálně v klidu a zároveň být vůči mámě zdvořilá. Pořád na to myslím. Nechci ji vidět a trpím pocitem viny za to. Po téměř každém telefonátu jsem vyčerpaná jako citron.
Myslí si, že všechno přeháním, a ona mě prostě moc miluje. Snažím se být dobrá, ale z toho prostě šílím.
Nyní plánujeme přesun do jiné země kvůli manželově práci. Na jednu stranu v tom vidím vysvobození, na druhou je mi líto mámu tu nechat.
Ale žít vedle ní už nedokážu, je lepší být v jiném městě, zemi, aby nás mohla jen navštěvovat a nemísila se s námi.
Poradíte mi, prosím: Dělám dobře, když se stěhuji a nechávám ji a ještě to chci, skrývám to před ní? A co když se jí zhorší zdraví a bude jen trpět? Celkově se cítím hrozně.
