Máma si všem stěžuje, že jsem ji vystěhovala na chalupu. I když to bylo její vlastní rozhodnutí…
S mámou jsme vždycky žily blízko. Ne fyzicky — doopravdy blízko: s každodenními hovory po telefonu, nákupy, rozhovory v kuchyni, občasnými hádkami, ale těmi, po kterých následoval čaj, džem a krátké «no tak neblázni, vždyť tě mám ráda».
Po smrti táty máma hodně zeslábla. Ne fyzicky — ale jako by uvnitř úplně změkla. Začala být tišší, někdy jakoby roztržitá, jindy — naopak, rozčilovala se bez důvodu. Tehdy jsem ji začala častěji zvát k sobě: na oběd, na noc, jen tak posedět. Pekly jsme koláče, koukaly na staré filmy a zdálo se, že se to trochu zlepšovalo.
S léty se její zdraví začalo zhoršovat. Vzala jsem ji k sobě, nabízela pomoc, ale ona vždy říkala:
— Neobracej mě na kufr bez ucha. Zvládnu to sama.
Tak uplynulo několik let. A minulý léto najednou máma prohlásila:
— Hotovo. Odjíždím na chalupu. Na celé léto. Možná dokonce i na podzim.
Zůstala jsem jako v šoku. Ona se neptala — prostě se rozhodla.
Zeptala jsem se:
— Třeba bys neměla? Přece jen jsi sama, tam jsou les a špatná cesta…
— Tam je klid. Tam jsou moje květiny. Nikdo tam nebuzeruje a neučí mě žít. Potřebuji si žít se sebou.
Zabalily jsme věci, odvezly ji na chalupu. Přijížděla jsem každou týden: vozila potraviny, uklízela, poslouchala její vyprávění o tom, jak rozkvetla její oblíbena růže, jak sousedka zase v noci hlučela, jak večer poslouchá rádio a plete.
Byla… klidná. Ne veselá — ale zdálo se, že v rovnováze.
A pak začalo to, co jsem nečekala. Společný známý mi začali předávat:
— Slyšeli jsme, že máma si stěžuje, že jsi ji vyhodila z domu…
— Říká, že je sama na chalupě, nikdo ji nepotřebuje…
— Co to bylo — za zády, bez ptaní?..
Bylo těžké to slyšet. Zatnula jsem zuby a mlčela. Protože jsem věděla, to bylo její rozhodnutí.
A na podzim se vrátila. Seděla v kuchyni, nalévala si čaj. Zeptala se:
— No co, stýskala jsem ti?
Přikývla jsem. A pak, s lehce chvějícím hlasem, jsem se zeptala:
— Proč jsi všem říkala, že jsem tě vyhodila?..
Ona pokrčila rameny.
— Je to jednodušší. Lidé takový příběh chápou. A když řeknu, že jsem chtěla odjet — řeknou, že jsem se zbláznila. Ale nezbláznila jsem se. Jen jsem chtěla ticho.
Mlčela jsem. Pokračovala:
— A pak jsem se skutečně cítila nepotřebná. Jako bych se sama opravdu vystěhovala. Víš, někdy je děsivé pochopit, že nejsi už středem něčího života. I když je to přirozené. I když děti rostou.
Přistoupila jsem k ní a objala ji. Vonněla něčím známým — mátovým krémem, levandulí, chalupovou dřevinou.
— Mami, jsi vždy v centru. Jen to neumím správně ukázat.
Nic neřekla. Jen mě hladila po ruce. Tiše. Téměř neviditelně.
A pak šla rozlévat džem do sklenic. Řekla, že je potřeba připravit na zimu — «ať zase nebudeš jíst obchodní, jak sirotek».
Od té doby jsme se k tomu rozhovoru nevracely. Jen jsem ji začala častěji zvát k sobě. A častěji k ní jezdit. Ne s lekcemi a starostmi — jen být poblíž.
Protože jsem pochopila: i když rodiče vypadají silní a nezávislí, někdy se bojí být navíc. A jejich slova — nejsou vždy o pravdě, ale o bolesti, kterou neumějí pojmenovat.
Někdy si lidé stěžují ne proto, že je někdo zranil. Ale protože se bojí, že na ně zapomenou.
Myslíte si, že už je ten čas, kdy rodiče z těch, kdo “všechno pro nás”, se stávají těmi, komu potřebujeme my?..
