Máma odešla do důchodu a našla si koníček, a zpočátku jsem to považovala za hloupost… dokud jsem nezjistila, kolik za to dostává zaplaceno

Minulý rok moje máma odešla do důchodu. A jako by poprvé v životě opravdu zhluboka dýchala.

Celý život pracovala v továrně. Den za dnem, směna za směnou — jako hodinky. Bez stížností, bez pompéznosti. Prostě žila, pracovala, vychovávala nás. A když přišel její «odpočinek», najednou mi řekla:
— To je všechno. Už nechci žít podle něčích pravidel. Chci tvořit. Pro sebe. Pro duši.

Upřímně řečeno, byla jsem v šoku. Máma? Tvoření? Myslela jsem si, že stejně jako většina babiček, bude sázet květiny, dělat zásoby na zimu a trávit dny s vnoučaty. Ale máma se rozhodla jinak.

Vybrala si… vyšívání. A to ne jen tak pro zábavu. S nadšením šla do obchodu s rukodělnými potřebami a nakoupila tam toho tolik, že jsem se začala bát o její důchod. Korálky, nitě, jehly, látky, vzory, nějaké vyšívací rámky, organizéry…
— Na jídlo tolik neutrácíš, — zažertovala jsem.
— Celý život jsem utrácela za jídlo. Chci alespoň jednou — do sebe, — klidně odpověděla.

Zpočátku jsem se k jejímu koníčku stavěla shovívavě. Podpořila jsem jí zdvořile, ale uvnitř jsem si myslela: «Přestane ji to bavit. Stejně se vrátí k vnoučatům». A když máma začala mluvit o prodeji obrazů, protočila jsem oči. Na internetu je takových «mistryň» tisíce, kdo to bude potřebovat?

Čas plynul, ale máma to nevzdala. Naopak — čím dál tím víc se do toho ponořovala. Párkrát jsem jí žádala, aby pohlídala děti, ale odmítla.
— Jsem zaneprázdněná, mám práci, — říkala.
— Jakou práci? Vždyť jsi v důchodu! — zlobila jsem se.
— Musím dokončit obraz. Mám termín.

Vřela jsem z frustrace. Vnoučata — jsou důležitější než její korálková hra! Neudržela jsem se a řekla to všechno: že dělá hlouposti, že její důchod je zbytečný, že její koníček — je prázdný, a že by se raději věnovala něčemu užitečnému.

Máma nezakřičela. Prostě se na mě dlouho, tiše dívala.
— Celý můj život byl pro někoho. Práce, děti, vnoučata. A teď chci aspoň trochu — pro sebe. Tak moc mi to chybělo…

Vzdálily jsme se. Několik měsíců jsme se téměř nebavily. Rozhovory — jen o důležitých věcech. Myslela jsem si, že se urazila. A pak jsem začala pozorovat zvláštnosti: dcera vyprávěla, jak jí babička objednává pizzu, sushi, různé pochoutky, vodí jí do kavárny.
— A za co? — přemýšlela jsem. — Z důchodu?

A tak jsem si jednou sebrala odvahu, přišla a přísně řekla:
— Možná už by stačilo to vyšívání?
Máma se podívala klidně:
— A co je na tom špatného?
— No všechno. Žiješ jenom tím. Peníze jdou pryč, čas jde pryč…
— S penězi je u mě všechno v pořádku, — odpověděla. — Vydělávám na svých obrazech.
— Vážně?.. — nevěřila jsem.

Ale pak jsem mluvila s dcerou. Ta mi řekla částku, kterou máma za měsíc vydělala. A já zmlkla. Protože ta částka byla dvakrát větší než můj plat.

Maminy obrazy kupují, objednávají, předávají «z ruky do ruky». A já jsem si celou dobu myslela, že svůj čas marní.

Víš, začalo mi být trapně. Hluboce, až k slzám. Za to, že jsem nevěřila. Za to, že jsem její život měřila svými představami. Za to, že jsem se neuměla prostě radovat za člověka, který poprvé v životě dělá to, co miluje.

Teď jsem nejen hrdá na svou mámu. Učím se od ní.
Učím se věřit v sebe.
Učím se nebát začít od nuly.
Učím se volit sebe — i tehdy, když to nikdo kolem nechápe.