Máma nepřišla na moji promoci — protože si nedokázala odpustit

Když jsem vyšla z domu v den své promoce, pořád jsem věřila, že přijde. Každou chvíli jsem kontrolovala telefon, čekala na zprávu, na hovor, ačkoliv jsem si uvědomovala: pokud je pořád ticho, pravděpodobně se neukáže.

Mama tu pro mě byla vždycky. Někdy — až moc. Někdy — se svými obavami, starostmi, radami, které spíš připomínaly příkazy. Ale vždycky — byla. Vyrostla jsem s ní. Jen my dvě. Bez otce, bez babiček, bez sester. Prostě my. Pracovala na dvou místech, nikdy si nestěžovala, a dělala všechno, aby se mi vedlo «lépe». Cenila jsem si toho. Ale s lety mezi námi bylo víc pauz než rozhovorů.

Když jsem nastoupila na vysokou školu, řekla, že je to moje rozhodnutí. Ale viděla jsem — že je to pro ni těžké. Odjížděla jsem. Stávala jsem se dospělou. A ona — zůstávala ve stejném domě, s tou samou tapetou, v tom samém křesle. Často volala, někdy — až příliš často. Já odpovídala stále méně.

A pak přišel den promoce. Koupila jsem si šaty, pozvala ji. Dokonce jsem jí poslala plán, aby snadno našla sál. Odpověděla stručně: «Uvidíme». Věděla jsem — to není dobré znamení.

A tak stojím na pódiu s diplomem v ruce. Kytice. Blesky fotoaparátů. Potlesk. Hledám její pohled — marně. Není tam. Ani nepláču. Jen prázdno uvnitř. A otázka: proč?

Odpověď přišla později. Přijela jsem domů. Čekala mě ve dveřích, ve svém starém županu, s pečenými jablky, jako by to byl obyčejný den. Nevydržela jsem:

— Proč jsi nepřišla?

Sklopila oči. Pak odpověděla velmi tiše:

— Protože jsem necítila, že si zasloužím tam být.

Nechápala jsem.

— Myslela jsem, že jsem ti toho pokazila příliš mnoho. Že jsem ti nedala možnost být svobodná. Že jsem na tebe tlačila. A teď, když jsi dospělá, jsem nevěděla, jak být nablízku, aniž bych ti překážela. Styděla jsem se. Styděla jsem se, že jsem nebyla tou mámou, kterou bys mohla s hrdostí pozvat.

Zmlkla jsem. Protože jsem pochopila: zatímco já jsem se cítila zapomenutá, ona se cítila provinile. Obě jsme byly po svém způsobu osamělé.

Přišla jsem k ní, objala ji. A poprvé po dlouhé době řekla:

— Byla jsi. Jsi. A vždycky jsem chtěla, abys byla nablízku. Ne dokonalá. Prostě — máma.

Někdy ti, kteří nepřijdou — nejsou nepřítomní proto, že nechtějí. Ale proto, že si nedokážou odpustit minulost. Ale pokud chceme jít dál — musíme se naučit zavolat i ty, kteří pochybují, že si zaslouží být vedle nás.