„Mám strach to říct,“ — řekla máma. A pak zaznělo něco, na co jsem nebyla připravená…

Seděli jsme v kuchyni u čaje, jako jsme to dělali už stokrát předtím. Obyčejný večer, obyčejný rozhovor o počasí, o sousedech, o práci. Ale najednou máma zmlkla, podívala se z okna a tiše řekla: „Musím ti něco říct.“ Zpozorněla jsem — podle jejího hlasu jsem pochopila, že je to vážné. Chvíli mlčela, točila hrníček v rukou, jako by sbírala síly. Pak vydechla a pronesla: „Celý život jsem se bála, že jsem byla špatnou matkou.“ Zůstala jsem stát s hrníčkem v ruce. Máma? Špatná matka? Žena, která byla vždycky vedle mě, která se obětovala pro nás, která si nikdy nestěžovala? Nerozuměla jsem, o čem to mluví…

Mama začala vyprávět. Pomalu, s pauzami, jako by jí každé slovo stálo velké úsilí. Řekla, že když jsem se narodila, bylo jí dvacet dva let. Nevěděla, jak být matkou. Její vlastní matka zemřela, když jí bylo patnáct. Neměla žádný příklad před očima.

První měsíce po mém narození byly noční můrou. V noci jsem plakala, ona nevěděla, co má dělat. Táta pracoval pozdě do noci. Zůstávala sama s dítětem, kterému nerozuměla. Zdálo se jí, že všichni okolo to zvládají lépe, že jen ona neví, jak uklidnit své dítě.

— Bála jsem se tě vzít do náručí, — řekla tiše. — Byla jsi tak malá, křehká. Bála jsem se, že udělám něco špatně.

Vyprávěla, jak sedávala v koupelně a plakala, zatímco já spala. Jak se dívala na jiné matky v parku a myslela si, že jsou lepší než ona. Jak se obviňovala za každou maličkost: že nemohla kojit, že občas křičela z únavy, že necítila tu bezmeznou lásku, o které všichni mluví.

— Myslela jsem si, že se mnou něco není v pořádku, — pokračovala. — Že jsem špatná matka, protože to bylo pro mě těžké. Protože jsem nebyla šťastná pořád.

Poslouchala jsem a nevěděla, co říct. Má máma mi vždycky připadala dokonalá. Byla vždycky vedle mě: na školních koncertech, když jsem byla nemocná, když mi bylo zle. Vařila moje oblíbené pokrmy, pamatovala si všechny moje preference, podporovala moje rozhodnutí.

— Ale byla jsi skvělou mámou, — vydechla jsem.

Zakývala hlavou.

— Snažila jsem se. Velmi se snažila. Ale uvnitř byl pořád tenhle hlas: „Nejsi dost dobrá. Děláš něco špatně.“ Když jsi šla do školy, obávala jsem se, že jsem tě dostatečně nepřipravila. Když jsi měla problémy s přáteli, obviňovala jsem se. Když jsi odjela studovat, myslela jsem si, že chceš utéct ode mě.

Slzy jí tekly po tvářích. Přistoupila jsem, objala ji. Byla tak malá v mém objetí. Kdy se to stalo? Kdy se začala zdát křehká?

— Mámo, — řekla jsem. — Dala jsi mi všechno. Naučila jsi mě být silnou, starat se o ostatní, věřit si. Jak si můžeš myslet, že jsi byla špatná?

— Protože si pamatuji všechny své chyby, — odpověděla. — Každý okamžik, kdy jsem byla příliš přísná. Každý okamžik, kdy jsem neměla sílu tě vyslechnout. Každý okamžik, kdy jsem řekla něco, co tě ranilo.

Seděli jsme v objetí a já vzpomínala na své dětství. Ano, byly okamžiky, kdy byla máma přísná. Ano, byly dny, kdy byla unavená a nechtěla mluvit. Ale bylo i něco jiného: její ruce, které mě hladily po hlavě, když jsem měla strach. Její hlas, který mi četl pohádky před spaním. Její úsměv, když jsem přišla domů ze školy.

— Víš, co si pamatuji nejvíc? — zeptala jsem se. — Jak jsi byla vždycky po mém boku. Vždycky. V každé situaci. Možná jsi byla unavená, podrážděná, ale byla jsi tam. A to bylo to hlavní.

Podívala se na mě skrz slzy.

— Opravdu?

— Opravdu. Nebyla jsi dokonalou matkou. Ale byla jsi mojí matkou. A to je to, co jsem potřebovala.

Ještě dlouho jsme seděli v kuchyni. Máma vyprávěla o svých obavách, a já naslouchala. Poprvé jsem ji viděla ne jako mámu, ale jako člověka. Člověka, který pochyboval, bál se, dělal chyby. Ale který miloval ze všech sil.

Když jsem odcházela, objala mě na prahu.

— Děkuji, — zašeptala. — Že jsi poslouchala.

— Děkuji tobě, — odpověděla jsem. — Že jsi byla u mě. Vždycky.

Šla jsem domů a přemýšlela: kolik matek žije s tímhle pocitem viny? Kolik žen se obviňuje za to, že byly prostě lidmi, ne dokonalými obrazkami? A proč jim častěji neříkáme, že to zvládly? Že udělaly všechno, co mohly. A že to stačí.

A vy, říkali jste někdy svým rodičům, že byli dobří, i když nebyli dokonalí? Proč si myslíte, že se matkám tak často zdá, že nejsou dost dobré?