Malý sirotek se modlí: «Pane, prosím, pošli mi moji mámu»… Když náhle v tichu, ho zezadu vystrašil hlas: «Vezmu si tě s sebou»

Malý sirotek klečel v tichu kostela, slzy mu tekly po tváři, zatímco prosil Boha. «Pane, prosím, pošli mi mou mámu», když náhle v tichu ho zezadu vystrašil hlas. «Vezmu si tě s sebou», — řekl tiše.

Bolest z opuštění zanechává jizvy, které se jen stěží dají popsat slovy. Šestiletý Alan to věděl až příliš dobře. Byl jako nemluvně zanechán v dětském domově a vyrostl s touhou po matce, kterou nikdy nepoznal. Jeho mladé srdce se drželo naděje a ten den se jeho modlitba stala voláním o záchranu.

Alan se pomalu otočil. Před ním stál vysoký muž v přísném tmavém kabátě. Jeho oči byly laskavé, ale smutné.

— Chodíš sem často? — zeptal se.

Alan přikývl, podezřívavě si prohlížel cizince.

— Slyšel jsem tvou modlitbu, — pokračoval muž. — Proč chceš najít svou mámu?

Chlapec sklopil oči a rozpačitě kroutil rukávem staré bundy.

— Protože… nikdy jsem ji neviděl. V domově říkají, že mě opustila, ale já tomu nevěřím. Chci znát pravdu.

Muž přikývl a natáhl ruku.

— Pojďme ven. Chceš horkou čokoládu?

Alan se na něj váhavě podíval. V domově děti vždy varovali před nebezpečnými lidmi, ale něco na tomto muži říkalo, že neublíží. Navíc měl hlad a horká čokoláda zněla lákavě.

Vyšli do chladného vzduchu a muž ho vedl do malé kavárny za rohem. Posadili se k oknu a Alan dychtivě upil horkého nápoje.

— Jmenuji se Tomáš, — představil se muž. — Znal jsem tvou matku.

Chlapec ztuhl.

— Ty… ji znal? Kde je? Žije?

Tomáš se zhluboka nadechl.

— Byla mou sestrou, Alane. A neopustila tě.

Chlapec široce otevřel oči, jeho ruce se třásly.

— Ale proč… proč není se mnou?

Tomáš si promnul tvář, jako by sbíral myšlenky.

— Byla velmi mladá, když ses narodil. A nemocná. Neměla na výběr. Chtěla, abys byl v bezpečí, a tak tě nechala v domově, aby ti mohli pomoci.

Alan se chytil hrnku, snažil se pochopit, co slyšel. Srdce mu bilo tak silně, že se zdálo, že ho mohou slyšet všichni v kavárně.

— Kde je teď? — jeho hlas se třásl.

Tomáš zavrtěl hlavou.

— Odešla… před třemi lety. Nemoc ji přemohla.

Horké slzy se objevily v chlapcových očích. Mlčel, díval se do šálku.

— Ale jestli jsi její bratr, pak… jsme rodina? — zeptal se po dlouhém tichu.

Tomáš přikývl.

— Ano, a proto jsem přišel. Hledal jsem tě. Chtěl jsem vzít tě k sobě, pokud budeš chtít.

Alan na něj hleděl s široce otevřenýma očima. Myšlenka, že má přece jen rodinu, že není sám na světě, byla téměř nesnesitelně nádherná.

— Opravdu mě chceš vzít? — zašeptal.

— Ano, — přesvědčivě odpověděl Tomáš. — Slibil jsem tvé matce, že tě najdu. Pokud souhlasíš, můžeme společně odejít z domova.

Alan si náhle uvědomil, že jeho modlitba byla vyslyšena. Nepotkal svou matku, ale našel někoho, kdo mu byl ochoten poskytnout domov.

Slzy mu stále tekly po tvářích, ale tentokrát to byly slzy naděje.