Malý kluk nechával na parapetu jídlo a jednoho dne v okně spatřil pár zvědavých očí

Tomášovi bylo teprve pět, ale už měl velmi důležitý úkol. Každý večer, než šel spát, dal do malé misky trochu jídla — kousek sýra, půlku jablka, občas sušenku — a položil ji na parapet ve svém pokojíčku. Byl to jeho rituál.

Když maminka poprvé viděla, co dělá, překvapeně se zeptala:

— A koho tím chceš nakrmit, Tomáši?

— Host, — odpověděl vážně. — Chodí v noci. Ale zatím se bojí přijít dál.

Maminka se usmála, myslela si, že si její syn jen něco představuje. Ale Tomáš si byl jistý — někdo tam venku každou noc nahlíží do jeho okna.

Dům stál na kraji města, poblíž parku a malého lesa. Do okna bylo snadné nahlédnout z větve starého dubu, která téměř dosahovala k oknu. A každé ráno, když se probudil, našel Tomáš misku prázdnou. Nebyla v ní ani drobečka. Občas tam našel mokrý otisk, který vypadal jako stopa tlapky. Někdy tam zůstala stéblo trávy nebo pírko.

Jednoho večera, když maminka zhasla světlo a odešla, zůstal ležet pod peřinou a čekal. Noc byla tichá. Jen strom jemně šustil větvemi. Tomáš už skoro usínal, když najednou zaslechl slabé škrábání. Vztyčil se a pomalu otočil hlavu směrem k oknu — a zůstal stát jako přikovaný.

Za sklem byly oči. Velké, kulaté, světle zelené, hleděly přímo na něj. Potom se opatrně objevila čumáček — šedavý, chlupatý. Tvor podobný mývalovi stál na zadních nohách a držel se parapetu.

Tomáš se nebál. Jen se lehce přikrčil a tiše řekl:

— Ahoj.

Host se zastavil, pak pomalu sklonil hlavu k misce, vzal si kousek jablka a znovu se podíval na chlapce. Několik vteřin si jen vyměňovali pohledy. Potom tvor zmizel ve tmě.

Následujícího rána Tomáš vše vyprávěl mamince. Ta rozhodla, že by to měli ukázat tatínkovi. Společně připevnili kameru k parapetu. A opravdu — na záznamu byl malý tvoreček. Vypadal divoce, ale ne strašidelně. Zvykl si na dům, na chlapce.

Od té doby Tomáš pokračoval v nechávání jídla. Jeho „host“ přicházel stále častěji, občas dokonce něco přinesl na oplátku — žalud, šišku, jednou dokonce krásný barevný kamínek.

Časem se z toho stalo opravdové přátelství. Beze slov, ale s důvěrou. A Tomáš pochopil: někdy stačí k získání přítele jen trocha laskavosti a trpělivosti.

A když se ho někdo ptal, jestli věří na zázraky, jen se usmíval a přikyvoval: protože on je viděl — na vlastní oči, za oknem.