Macecha uspořádala svou veselou párty v den, kdy zemřela moje maminka. Bylo mi to nesmírně líto a rozhodla jsem se pro ni vymyslet trest, který ji naučí respektovat moji zesnulou maminku…

Maminka zemřela na rakovinu před dvěma lety. Bylo jí čtyřicet devět. Všechno se událo příliš rychle. Na jaře jsme se ještě hádaly o drobnostech v domácnosti a na podzim mi sestra z hospice vysvětlovala, jak správně podávat léky proti bolesti. Držela jsem ji za ruku, když zemřela.

Její nejlepší přítelkyně nevstoupila do našeho života z ničeho nic. Vždycky byla po boku. Pracovala s maminkou, seděla u nás v kuchyni, pila z našich hrnků a probírala práci. Když maminka onemocněla, objímala ji a říkala, že všechno bude určitě v pořádku. Ale občas jsem zachytila zvláštní pohled v máminých očích, když se na telefonu objevilo její jméno. Tehdy jsem nechápala, co to znamená.

Po pohřbu jako by se táta přestal starat o život. Stál v kuchyni s prázdným hrnkem a nepil z něj. Seděl před vypnutou televizí. Snažila jsem se udržet domácnost na hladině, ale všechno se zdálo zbytečné.

A tehdy začala přítelkyně chodit častěji. Na začátku se to zdálo normální. Nosila jídlo, pomáhala s úklidem a povídala si s tátou. Později se hovory prodlužovaly. Nakonec zůstávala až do noci. V slyšela jsem smích táty. Ten nepřišel od dne pohřbu.

Méně než rok poté se k nám nastěhovala. Potom proběhla malá svatba na dvoře. „Střízlivá a respektující,“ jak řekl táta. Byla oblečená v světlých šatech a usmívala se, jako by něco vyhrála.

Ihned od prvního dne se začala zbavovat maminčiných věcí. Sundávala fotografie ze stěn. Balila oblečení do krabic. Říkala, že smutek má omezenou trvanlivost. Že maminka by nechtěla, abychom byli uvězněni v minulosti. Jednou mi vzala z rukou maminčin starý hrnek a řekla, že žal by se neměl měnit na vystupování v utrpení.

Mlčela jsem. Kvůli tátovi.

Jediné místo, kam nevstoupila, byla stará kůlna za domem. Maminka tam uchovávala doklady, složky, dokumenty. Všechno bylo pečlivě popsáno. Vždycky říkala, že papír je spolehlivější než lidé.

Když se blížilo první výročí její smrti, plánovala jsem tichý večer. Svíčka. Fotografie. Ticho.

Přišla jsem domů dřív a už z ulice jsem slyšela hudbu. V obývacím pokoji byla párty. Hlasitý smích, víno, cizí lidé. V rukou hostů byly maminčiny křišťálové sklenice, které vytahovala jen o svátcích.

A sama macecha byla oblečená v maminčině tmavě modrých šatech.

Uviděla mě, zvedla sklenici a řekla, že oslavujeme život, ne smrt. Že je čas přestat žít v minulosti.

V tu chvíli jeden z jejích hostů upustil sklenici. Potom druhý. Křišťál se rozprskl po podlaze. Mávla rameny a řekla, že to jsou jen věci.

Něco ve mně zchladlo.

Vyšla jsem na dvůr a šla ke kůlně.

Hlouběji stála kovová skříň. Maminka mi jednou ukázala, kde je klíč. Řekla, že jen pokud to bude skutečně potřeba.

Otevřela jsem skříň. Uvnitř byla kovová krabice. V ní – dokumenty.

Maminka změnila závěť šest měsíců před smrtí. Dům byl zapsán na mě. Kompletně. A bylo jasně napsáno podmínky: pokud se táta ožení s její přítelkyní, ta nezíská žádná práva na dům. Ani podíl. Ani bydlení. Nic.

Pod závětí ležely vytištěné dopisy. Zprávy mezi tátou a touto ženou ještě předtím, než se mámě začalo skutečně špatně. Schůzky, náznaky, rozhovory. Maminčiny poznámky na okrajích. Věděla to. A přesto mlčela.

Udělala jsem kopie a vrátila se do domu.

Hudba stále hrála. Přišla jsem a vypnula reproduktor. V místnosti bylo ticho.

Předala jsem tátovi složku s dokumenty. Začal číst. Nejprve pomalu. Potom rychleji. Jeho obličej zbledl.

Ona se snažila smát. Říkala, že to jsou nesmysly. Že jsem vše špatně pochopila.

Ale podpisy a pečeti nelžou.

Klidně jsem řekla, že dům je právně můj. A že po dnešním večeru tady nemá právo na bydlení.

Lidé se začali rychle sbírat a odcházet. Víno zůstalo na stolech. Rozbitý křišťál se třpytil na podlaze.

Během dvou týdnů se odstěhovala. Nejprve byly slzy. Poté obvinění. Potom pokusy o tlak prostřednictvím příbuzných. Ale dokumenty byly na mé straně.

Dům se stal tichým. Táta chodil po místnostech, jako by je viděl poprvé. Občas jsem slyšela, jak otevírá krabice v kůlně a čte maminčiny poznámky.

Na druhé výročí jsem konečně udělala to, co jsem chtěla od začátku. Postavila maminčinu fotografii na kuchyňský stůl. Zapálila svíčku. Vytáhla jednu přeživší křišťálovou sklenici, kterou nerozbila. Nalila jsem trochu vína.

Zvedla jsem sklenici a tiše řekla: „Zachránila jsem ji.“

A poprvé za dva roky nebylo ticho v domě prázdnotou, ale klidem.

Řekněte upřímně: Byli byste čekali na správný okamžik, aby pravda řekla vše sama, nebo byste udělali scénu hned ten večer?