Letuška zasáhla do sporu v letadle, odvedla mě do ocasu letadla a řekla jednu větu, po které se všechno vyjasnilo…

Letěl jsem na dovolenou. Předem jsem si vybral místo u okna – chtěl jsem si jen tak sednout a dívat se na oblaka. Sedl jsem si, připoutal se a vydechl si.

K našemu řadu přišly žena a holčička asi sedmiletá. Holčička se natáhla k okénku, ale u okna jsem byl já. Posadili ji doprostřed, ženu – ke schodu.

Zatímco jsme se rolovali k vzletu, žena se naklonila:
— Nevyměnili byste si? Dcerka by si moc přála být u okna.
— Speciálně jsem si vybral tohle místo, — odpověděl jsem. — Dnes je pro mě důležité sedět u okna.
Ona přikývla. Pak tiše řekla, jako by pro sebe:
— Někteří lidé se chovají jako děti.

Ta slova zabolela. Holčička pevně přivinula k sobě plyšového medvěda a zmlkla. Podíval jsem se do okénka a připomněl si: odmítnout je v pořádku. Nikomu jsem nelhal a nikomu jsem nic nevzal.

Letadlo se třáslo. Holčičku házelo na sedačce, žena upravovala pás a koukla na okno přes mé rameno.

Asi po dvaceti minutách se ke mně naklonila letuška:
— Můžete na chvíli? — odešli jsme na ocas. — Všechno je v pořádku. Nikomu nic nedlužíte. Místo je vaše, vybrali jste si ho a zaplatili. Dýchejte klidně.
Ulevilo se mi.
— Děkuji.
— Pokud budete chtít, až se uklidní situace, holčička se může na chvíli podívat z okna. Jen pokud vám to nebude vadit.
— Uvidíme podle situace, — řekl jsem.

Vrátil jsem se. Žena listovala časopisem z kapsy sedačky a ukazovala dcerce obrázky letadel. Holčička se ptala, proč jsou křídla dlouhá a co se leskne na skle. Žena vysvětlovala jednoduchými slovy. Naslouchal jsem okrajově a napadlo mě, že i tohle je dobrý způsob, jak zabavit dítě.

Nebe se vyrovnalo, turbulence zmizela. Zatukal jsem na opěrku:
— Chceš se podívat pár minut?
Holčička se podívala na maminku. Ta se napjala, ale přikývla. Holčička se naklonila, pozvedl jsem záclonku. Slunce vystoupilo z mraků, křídlo zářilo. «Wow», — zašeptala a víc přitiskla medvěda. Dívala se asi tři minuty a sama se posunula zpět. Žádné scény.

— Děkuji, — řekla žena. Hlas byl suchý, ale klidný.
— Není zač, — odpověděl jsem a znovu zabodl pohled do nebe.

Před přistáním holčička vytáhla blok a začala kreslit. Když se letadlo dotklo země a všichni vstali, podala mi list papíru. Na kresbě bylo oválné okno, křídlo, slunce a malý medvěd v rohu. Nahoře kostrbatými písmeny: «Děkuji».
— To je pro vás, — řekla a usmála se.
— Skvělý obrázek, — řekl jsem. — Nech si ho, je to tvoje první «fotografie» z okna.
— Tak tady je druhý, malý, — podala další list. — Jeden pro mě, jeden pro vás.
Složil jsem papírek a dal do batohu.

Žena se podívala na obrázek, pak na mě.
— Byla jsem tvrdá, — řekla. — Promiňte.
— Nic se neděje, — odpověděl jsem. — I já bývám občas tvrdohlavý.
Ona přikývla. To stačilo.

Rozešli jsme se po rukávu. Jdeš a uvědomuješ si: «ne» není rána dítěti. Je to prostě hranice. A ustoupit  — je volba, kterou lze udělat, ale také neudělat bez pocitu povinnosti.