Už je to přes dvacet let, co jsem přišla o svou sestru, ale máma se s tou ztrátou dodnes nedokáže smířit. Ani mě nedovolí zahojit starou ránu, když neustále opakuje, že při té strašné nehodě by bylo lepší, kdyby přežila moje starší sestra. Podle mámy byla chytřejší, talentovanější a vůbec lepší ve všech směrech.
Když mi bylo šest let a mé sestře Lucii devět, celá naše rodina měla autonehodu – do nás na křižovatce v plné rychlosti narazilo jiné auto. Náraz šel přímo na stranu, kde seděla sestra, a na předním sedadle vedle řidiče seděla máma.
Ta také utrpěla vážná zranění, ale přežila. Lucii se však zachránit nepodařilo. Já i táta jsme vyvázli se štěstím – jen s několika škrábanci a modřinami, bez zlomenin.
Máma se zotavovala skoro rok. Ten čas jsem strávila u babičky, protože táta skoro pořád pil. Obviňoval se za tu nehodu, i když za ni mohl řidič druhého auta. Ale máma také obviňovala tátu – že si nevšiml, nezareagoval včas.
Nakonec se rodiče rozvedli. Táta začal propadat alkoholu stále víc, zatímco máma se uzavřela do sebe. Velmi těžce prožívala ztrátu dcery. V našem společném pokoji s Lucií na její straně vše zůstalo tak, jak to bylo v ten den. Máma mi zakazovala cokoli tam dotýkat, a když jsem ji jednou neposlechla, zbila mě páskem do modřin.
Tehdy jsem poprvé uslyšela větu, která mě pronásleduje dodnes: „Lepší by bylo, kdyby přežila ona, ne ty.“ Od té doby ji slýchám velmi často. Zdá se, že mě máma dokonce obviňuje, jako by to byla moje volba, ne pouhá náhoda.
– Nezlob se na mámu, ona se uklidní, – utěšovala mě babička a skrývala slzy. – Až vyrosteš, pochopíš, čím si teď prochází. Snaž se ji nerozčilovat, už toho zármutku zažila víc než dost.
Snažila jsem se ze všech sil udělat všechno pro to, aby se máma zase usmála, ale všechno bylo marné. Ani moje dobré známky, ani vítězství v soutěžích, ani pochvaly od učitelů jí neudělaly radost. Všechno to přijímala s odstupem. A já se dál snažila. Vtloukla jsem si do hlavy, že když se budu dost snažit, máma si mě konečně všimne a přestane pořád myslet na Lucii. Musela jsem být lepší než ona.
Hloupé, ale začala jsem soupeřit s Lucií, kterou máma téměř zbožňovala. Chtěla jsem, aby mě objímala tak, jako objímala Luciinu polštář, aby se na mě dívala se stejnou něžností, s jakou se dívala na její fotografie, aby chodila na moje vystoupení stejně pravidelně, jako chodila na hřbitov.
Naše rodina tehdy potřebovala pomoc odborníků, ale časy byly jiné – o psychologech nikdo ani nemluvil a psychiatr mamince diagnostikoval „zdravá“. Teď už je na změny pozdě a máma o ně ani nestojí. Je zvyklá žít ve světě, který si za ty roky vytvořila. Možná je to už případ pro psychiatrii, ale máma odmítá cokoli řešit. Takto jí to vyhovuje.
Za všechny ty roky máma nikdy neuklidila Luciiny věci z jejího pokoje – všechno tam zůstalo jako v muzeu. Jakékoli pokusy o změnu doprovázela tak agresivní reakcí, že se zdálo, jako by byla připravena jít do boje. Posledních deset let o tom proto nikdo ani nemluví.
Mých úspěchů si máma nevšímala, ale každé selhání bylo doprovázeno duši ničící větou: „Lepší by bylo, kdyby přežila ona, ne ty.“ Nejprve jsem se snažila Lucii překonat jen z dětské tvrdohlavosti, ale později se to stalo zvykem. Začala jsem cítit potřebu být lepší než ostatní i před ostatními. Ano, to mi pomáhalo dosáhnout určitého úspěchu, ale uvnitř mě zůstala prázdnota, která pohlcovala všechny emoce.
Je mi teď téměř třicet. Nikdy jsem neměla vážný vztah, nemám blízké přítelkyně, protože neumím přátelství – jen snahu někoho překonat. Tahle vlastnost mi pomáhá v kariéře, ale v reálném životě mě brzdí. Můj poslední přítel mi řekl, že bych si měla nechat vyšetřit hlavu.
To mě přimělo jít k psychologovi, i když jsem nevěřila, že mi to pomůže. První dva terapeuti mi skutečně nepomohli, ale třetí ano. Dva roky terapie mi pomohly odpustit sestře, která nebyla viníkem toho, co se v mém životě dělo. Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem na ni byla naštvaná.
Také mi bylo doporučeno přerušit kontakt s matkou, alespoň dokud v sobě nevyřeším tento nejbolestivější problém. Včera jsem ji navštívila, přivezla jsem jí potraviny a zmínila se o svých pokrocích v terapii. Chtěla jsem se s někým podělit. Narazila jsem na ledový pohled.
– Lepší by bylo, kdyby tehdy přežila Lucie, ona neměla problémy s hlavou.
K matce už nepůjdu. Psycholog měl pravdu. Tolik let jsem se snažila zachránit mámu, ale teď musím zachránit sama sebe.
Leave a Reply