Kvůli vám jsem prodala svou chatu, teď mi ji musíte koupit zpátky!

Někdy si přeji, aby zima trvala déle, protože už druhý rok v řadě, když se blíží jaro, moje tchyně začne vyžadovat, abychom jí koupili chatu. Před deseti lety udělala „královské gesto“, když prodala svých šest arů se zahradním domkem, aby nám pomohla s hypotékou. Teď ale rozhodla, že nám peníze pouze půjčila a že dluh musíme splatit.

Když jsme se s manželem vzali, měli jsme jen plány na světlou budoucnost, podložené odhodláním a ambicemi. Žádné byty, žádná auta, žádní bohatí příbuzní – všechno bylo jen o našem nadšení. Nečekali jsme žádné dary od osudu, a tak jsme si štěstí začali budovat sami.

Bydleli jsme u mých rodičů, abychom mohli něco našetřit. Nechtěli po nás peníze za nájem ani za energie a potraviny často kupovali oni. Bylo nám to trapné, ale táta žertoval, že když budeme šetřit, nikdy se nás nezbaví. Samozřejmě to byl jen vtip, protože v mém muži našel spřízněnou duši a byl za to rád.

Pracovali jsme a peníze se pomalu hromadily. Když přišel čas koupit si byt, rodiče nás překvapili. Ukázalo se, že prodali svou chatu, na kterou už neměli chuť jezdit, a peníze z prodeje nám dali jako pomoc.

Bylo mi trochu líto, že chatu prodali. Byla opravdu pěkná – dvoupatrový kamenný domek s kamny, elektřinou a vodou, altánkem a udržovanou zahrádkou. V dětství jsme tam trávili spoustu času, ale posledních pět let jsme s manželem neměli čas tam jezdit a rodiče už byli unavení. Říkali, že práce na zahradě je vyčerpává a domek potřebuje neustálou péči.

Protože chata byla krásná a udržovaná, dostali za ni rodiče dobrou cenu. Místo garsonky jsme se rozhodli koupit dvoupokojový byt a splátky hypotéky nás už neděsily.

Tchyně se o tomto daru dozvěděla a žádné tajemství jsme z toho nedělali. Od tchyně jsme nic nechtěli ani neočekávali, a proto nám její uražená reakce byla nepochopitelná. Manžel si myslel, že si jeho matka připadá, jako bychom jí něco vyčítali. Jako by chtěla říct: „Podívejte, rodiče tvé ženy pomohli, a ty jsi stranou.“ Ale nic takového nás ani nenapadlo.

Přesto si tchyně něco usmyslela, protože za půl roku k nám přišla s vítězným výrazem a předala nám kartu s penězi. Bylo na ní kolem sta tisíc rublů. To je sice významná částka, ale vzhledem k hypotéce to byla jen kapka v moři.

Překvapilo nás to, protože jsme nevěděli, odkud tchyně ty peníze vzala. Manžel se bál, že si vzala půjčku, ale ukázalo se, že také prodala svou chatu. Na tu nejezdila od smrti manžela.

Chata byla daleko a cesta veřejnou dopravou byla dlouhá a nepohodlná. Ani my, ani tchyně jsme neměli auto. Chata byla hlavně pro manžela, který tam něco pěstoval. Tchyně k zahradničení neměla žádný vztah.

Byla jsem tam jen jednou, když jsme chtěli jet na grilování. Mohli jsme jet na chatu mých rodičů, ale chtěli jsme soukromí. Co mohu říct, chata na mě dojem neudělala: domek připomínal spíše kůlnu na nářadí, zahrada byla zanedbaná a plot nakřivo. Voda na zalévání tekla jen v určené dny a hodiny.

Takovou „luxusní“ chatu bylo těžké prodat za dobrou cenu, ale tchyně z ní vytěžila maximum. Přijali jsme ty peníze s vděčností, protože jsme si nemohli dovolit odmítnout. Vložili jsme je do hypotéky a zapomněli na to až do loňského roku.

Hypotéku stále splácíme, protože nechceme žít nad své možnosti. Narodila se nám dcera a já byla tři roky doma. Splácíme klidně a s rozvahou.

Loni k nám tchyně přišla s žádostí, spíše s požadavkem. Řekla, že nám tehdy pomohla s hypotékou, a teď musíme pomoct my jí.

„Kvůli vám jsem prodala svou chatu, abyste měli na hypotéku, teď je řada na vás, abyste mi koupili novou!“ prohlásila.

Zůstali jsme jako opaření. Za prvé, byla to její vlastní volba prodat chatu. Za druhé, máme hypotéku a dítě, které půjde brzy do školy. Kde bychom vzali peníze na novou chatu pro ni?

Ale tchyně si nedala říct. Posílala nám odkazy na inzeráty. Prodala kůlnu a zarostlou zahradu, ale chtěla něco jako venkovský dům za více než milion.

Manžel se s ní hádal půl roku – od března do září. Tchyně pořád mluvila o své „neocenitelné“ pomoci, stýskalo se jí po chatě, kde nebyla už léta, a otravovala nám život.

„Kdybych měla chatu, vypěstovala bych sladké jahody pro vnučku. Nemusela by jíst tu hrůzu z obchodu,“ vzdychala. Stěžovala si, že musí sedět ve městě a dýchat prach. Na chatě by mohla vzít vnučku na čerstvý vzduch.

Na podzim její nadšení trochu opadlo. Mysleli jsme, že pochopila nesmyslnost svých požadavků. Ale mýlili jsme se. Minulý týden znovu začala mluvit o chatě. Tentokrát argumentovala tím, že všechno zdražuje a chatu je třeba koupit hned. Na chatě prý můžeme pěstovat zeleninu, ovoce a chovat králíky. Jaká to bude úspora!

Jen při zmínce o chatě nám cuká oko, a to je teprve březen. Budeme muset poslouchat její nářky ještě minimálně půl roku.

Stokrát jsem litovala, že jsme dar od mých rodičů neudrželi v tajnosti. Možná by nám teď tchyně neotravovala život svou chatou.