„Kup si dvě letenky!“ — říkají oni. Ale já chci jenom létat jako každý jiný

Představte si: chystáte se na cestu svých snů. Jste nadšení, jako všichni ostatní. Pas, palubní lístek, voda v batohu — všechno máte. Ale na rozdíl od většiny z vás, už předem víte, že vás v letadle nečeká radost, ale stres a stud. Protože vaše tělo je větší než „standard“.

Jmenuji se Kirsty a jsem cestovatelka plus-size. Miluji objevování světa, učení se něčemu novému, otevírání horizontů. Ale každý let je výzvou. A ne proto, že bych něco neuměla, ale proto, že v letectví stále existuje tiché: „Pokud se nevejdeš — nelétej“.

Nedávno jsem natočila video, jak nastupuji do letadla. Běžný záběr: připoutávám si pás, který se mi těsně zařezává do břicha. Sklápím stolek — zasekne se v polovině cesty. Zhluboka se nadechnout — a už je to nepříjemné pro souseda. Chtěla jsem jen ukázat: takhle to vypadá. To není stížnost, to je realita.

Video nasbíralo více než milion zhlédnutí — a spoustu komentářů. Někteří napsali: „Všichni by se měli během letu cítit pohodlně“. Jiní:

„Jsem letuška — a tohle je povinnost letecké společnosti: najít řešení pro tyto situace“.

Lidé sdíleli podporu, vyprávěli, jak sami trpěli — a ne vždy kvůli váze. Někdo je příliš vysoký, někdo těhotný, někdo cestuje se zraněním nebo je prostě širší než standardní sedadlo.

Ale byly i jiné hlasy. Ostré. Hrubé.

„Kup si dvě místa!“

„Není fér zabírat jedno a půl sedadla!“

„Nelétej, pokud se nevejdeš!“

„To není problém leteckých společností — proč by měly ztrácet zisk kvůli tobě?!“

A pak se ptám: kdy přestala být lidskost prioritou?

Ano, chápu: více sedadel — méně prodejů. Ale musí se vše redukovat na čísla? Je respekt a rovné podmínky luxus?

Často se mě ptají, proč nelétám první třídou nebo si nekoupím druhé sedadlo. Odpověď je jednoduchá: protože já, stejně jako tisíce jiných lidí, si nemohu jen tak dovolit zaplatit dvakrát více. Protože já nejsem problém. Moje tělo není chyba. Neměla bych si vybírat mezi studem a bankrotem.

Nemluvím teď jen za sebe. Tento problém není o váze. Je to o lidskosti. O komfortu. O tom, že svět se mění, ale standardy nikoliv.

Bylo by skvělé, kdyby v letadlech byly řady s trochu většími sedadly — pro všechny, kdo nejsou v rámci „normy“: pro vysoké, budoucí maminky, pro ty, kdo chtějí jen dýchat z plných plic a nebát se odsouzení.

Všichni máme právo létat. Ne s pocitem viny. Ale s pocitem svobody. Protože nezáleží na tom, kolik vážíte. Důležité je, kam jdete. A jak se tam dostáváte — nebo letíte.

A kdyby vedle vás během letu seděl člověk, kterému je těsno a nepříjemně, — co byste si vybrali: otočit se zády, nebo pomoci, aby se cítil normálně?