Krátký rozhovor s dědečkem v autobuse, který změní váš den

Vběhl jsem do autobusu jako poslední. Promočený, naštvaný, s telefonem v ruce. Vše se hroutilo: termín, konflikt v práci, zapomenuté setkání. Chtěl jsem se prostě svézt a nemyslet.

Volné místo bylo vedle něj. Starý muž, asi osmdesáti let. Laskavě mi pokýval, ustoupil mi kousek sedadla, i když byl sám hubený jak proutek. Na kolenou měl tašku s jablky. Ruce vrásčité, s modrými žilkami. Najednou se otočil ke mně:
— Víte, dnes mi bylo 83. A já pořád miluji lidi.

Usmál jsem se zdvořile. A on pokračoval:
— Dříve jsem si myslel, že nejdůležitější je práce. Pak jsem pochopil: ne. Důležitější je obejmout syna. Mluvit s manželkou. Poslouchat, když ti někdo říká něco důležitého. I když je to jen příběh o kočce.

Nečekal odpověď. Prostě mluvil. Hlas měl rovnoměrný, klidný, jako vítr na poli. Vyprávěl, jak potkal svou lásku. Jak stavěl dům. Jak držel za ruku matku před jejím posledním snem. A jak pochopil: každé „sbohem“ musí být řečeno s teplem. Protože ne vždy bude „ahoj“.

Mlčel jsem. A uvnitř mě něco chvělo. Najednou bylo tak ticho. Jako by se celý den zastavil, aby ustoupil místem těmto slovům. Nevěděl, kdo jsem. Bylo mu to jedno. Prostě sdílel.

Na své zastávce vstal, upravil si čepici, vzal tašku.
— Nezapomeňte volat mamince, — řekl. — A nebojte se říct: „Miluji tě“. I když hlas chvěje.

A odešel.

Jel jsem dál. Telefon ležel na kolenou. Už jsem ho neotevřel. Jen jsem se díval z okna. A cítil, jak uvnitř roste něco opravdového. Živého.